Měsíc: Září 2006

Four ends of the World

My world has four ends. I live at the first of them. Me and million other individuals in the old city built for individuals and their kinky lusts. Old enough to have respect, modern enough to be habitable for modern men and women. Genius loci everywhere.

The oldest daughter of mine lives at the second end of my world, in a city of fairs, lowcost workforce and motorbikes (but she could not ride any at the moment). Parts of her world formed into the second end of my world and I carry it with me wherever I go.

Both of my parents live together at the third end. In a nice village full of babbittry. In usual conditions of incredibly happy marriage, full of flowers, new ideas, alternative thinking, fun and … fun.

Číst dále

Jak kupovat kalhoty?

Včera jsem byl nařčen, že si neumím koupit kalhoty. Chvilku jsem se bránil, že je nikdo na mě nešije, ale potom jsem musel přiznat, že fakt. Neumim.

Velmi nerad totiž chodím do obchodů, protože mě to zdržuje od činností, které provozuji rád (například od trávení mnoha hodin s hodnotnou literaturou ve vaně). Co víc, k smrti nerad nakupuju sám na sebe hadry, protože to považuji za způsob jak utratit strašně moc peněz za něco, co vlastně nutně nepotřebuji.

Číst dále

Budíček na infarkt

Ťuky ťuky … nic, nebudu vstávat, jsem unavený jako pes.

Ťuky, ťuky, ťukýýý … kdepak, nejsem tady a kdybych tady byl, stejně bych spal.

Ťuky, ťuky, buch, buch … sapr lot, koho to k nám čerti – ne, ne, nevstanu, nevstanu a nesvstanu.

Buch, buch, haló … ne, řekl jsem ne, je půl osmé, taková strašná hodina, nikdo mě přece nebude budit, když platim za svůj klidný spánek.

Buch, buch, buch, haló pane … tak to už ale vážně přestává všechno, tady končí legrace, řekl jsem, že nevstanu, tak nevstanu, ani kdyby … a krucipísek! Blokové čistění! Je to vůbec možné, abych na to zapomněl? Cože, kde mám auto? No, tam kousek vedle, však přece víte, modré ano … není? Jakže? Žertujete?

Tak rychle jsem nebyl oblečený a obutý už opravdu velmi dlouho (naposledy, když jsem chodil na základku). Vyletěl jsem na ulici, políbil modrou kapotu, zasalutoval policajtce, která mi právě vypisovala bloček, a zmizel tak rychle, že by mi to i Zoro záviděl a pára nad hrncem by zrudla závistí.

Brainstorming

Co se stane, když nemůžete unášet nevěstu?

„Co třeba unést novomanželům postel z jejich pokojíčku?“

„Vskutku ďábelský nápad, ale museli bychom mít náhradní řešení jejich spaní. Napadá mě dostat do Dalečína tunu takových těch balónků, co se dávají do dětských koutků v McDonald’s a pokrýt jimi podlahu v novomanželské ložnici. 😉 Ovšem nevím, kde jich takové množství seženeme. Unést jim postel, to je jinak totiž strašný vopruz (hlavně pro nevěstu), protože v momentě kdy to zjistí, budou skutečně zralí usnout. :-)“

„OK, vylepšuju svůj návrh. Uneseme postel a místo ní vložíme 2 karimatky a spacáky. Nebo jim uneseme dveře, okna … Skromnější variantou by pak byl únos peřiny. S těma balonkama to má opravdu problém je tam dostat. Aby jich bylo dost, tak by jsme to museli vézt dodávkou.“

Číst dále

Už zase

Dobíhám na poslední chvíli, sedám do tramvaje (ano, jsme v Praze, takže to není šalina) a otevírám časopis.
„Kontrola jízdenek,“ povídá padesátník s brýlemi a pleší.
Jsem pako, probíhá mi v tu chvíli hlavou, protože mám v kapse za tím účelem připravenou jízdenku.
„Promiňte, víte, já jsem si zapomněl cvaknout,“ povídám.
„Aha, no tak to bude za 500,“ na to plešatý pán.
„No, víte, je mi líto, ale nemám. Mám jen čtyři, nemůžete mi vypsat složenku?“
„Máte doklad?“
„Víte, eh … tedy … nemám žádný doklad,“ pravím s úsměvem.
„To ale půjdeme na policii,“ na to plešatý pán.
„Chápu,“ pravím já a usmívám se ještě o něco víc, protože můj svět je velice růžový. Přestože jsem asi pako nebo co.
„Co ještě máte? Jízdenky? Stravenky … ?“ povídá opatrně revizor.
„Nic nemám, jen tyhle čtyři stovky,“ na to já a revizor si je bere. „A ještě tuhle jízdenku, kterou jsem si chtěl cvaknout.“

Číst dále