Měsíc: Listopad 2006

Česká pošta aneb jak se věci nemají dělat

Mám kamaráda, který obchoduje přes eBay a pravidelně mě skvěle baví svými příhodami na téma Jak jsem chtěl poslat peníze do zahraničí prostřednictvím České pošty. Vždycky se směju tomu, co na něj tentokrát flexibilní úřednice vymyslely. Pokaždé, když vyplňuje formulář stejně jako posledně, si totiž dělá kamarád čárku. Ano, přátelé, spočítal to a … ani jednou! Přijde mi to neuvěřitelně absurdní. Jednou musí jako důvod odeslání peněz uvést dědictví, jindy zase platbu za to či ono. Jednou je částka s poplatky, jindy bez. Jednou vypadá adresa příjemce tak, podruhé zase jinak …

Číst dále

Broken windows

Celý týden se střídavě školím a odbíhám ke své normální práci. Hrubě přetahuji pracovní dobu. Od úterního rána se nám totiž všechno sype. Mlejnserver, proxyserver, linka do Internetu doma i v práci, přetížené webservery, průšvih kam se podíváš. Věci, které fungovaly, najednou nefungují, všichni lítají jako splašení. Náš kyborg nevraždí pohledem jenom proto, že vraždí pozvednutým obočím aniž by odtrhl oči od monitoru. Místo budíku už spolehlivě používám telefonáty z práce a trpělivě čekám, která služba se bude poroučet jako další. Jsem v pohotovosti, nervy napjaté k prasknutí.

Vypadá to dramaticky, co? Není to ale tak zlé, všechno nakonec zvládáme, ale pracovní dobu máme stejně poněkud delší (asi o polovinu) než obvykle. Sdružení důchodců, jejichž éra je už dávno zapomenuta (a ti, kteří nezapomněli se o to usilovně snaží) nastal čas vydělávat, konečně prolobovalo svou vyhlášku. A tak připravujeme změny v kdejakém systému. Autorské odměny jsou prostě hitem letošní předvánoční sezony. Těšte se, jedno prázdné DVD medium vás bude stát jen o polovinu víc a Petr Dynamit s Daliborem Hurikánem se vám budou hlasitě smát. Franta si bude ostopéro mnout ruce, takže snad nebude mít čas udělat dalšího Sagyho. Ale přejme jim to, ne? Vždyť tvrdě dřeli celý život a neměli kvůli tomu čas ani pořádně žít. Ehm.

Mimochodem, obdivuji už dlouho logiku, která říká, že když si koupím Blu-ray mechaniku, určitě ji používám k přehrávání pochybně získaného autorsky chráněného díla a koupím-li si tiskárnu, budu na ní tisknout nejnovější knihy, které jsem nelegálně získal čert ví kde.

Stejná logika říká, že čím rychlejší a kvalitnější mám tiskárnu, tím větší bych měl platit poplatek (u tiskáren se stanovuje procentuálním podílem z ceny), ale zajímavé je, že u DVD vypalovačky se tento poplatek nezvyšuje s násobkem rychlosti jakou jsem schopen okopírovat autorsky chráněné médium. Ovšem u pevných disků už tomu tak je. Čím větší disk, tím větší poplatek.

Když nahlédneme pod pokličku hříchu, za který se tady vymáhají brutální poplatky, je čas podívat se do dalších odvětví. Tak například prostituce. Je za hranicí zákona (především kvůli únikům na dani z příjmů), ale státem tolerovaná. Zvláštní je, že muži neplatí žádné poplatky státu, protože si mohou užívat s prostitutkami. Doporučoval bych měření penisů a poplatky zvyšovat podle naměřené délky.

Podle stejné logiky by měly ženy platit všem občanům státu (progresivně podle velikosti podprsenky například), protože se prostitutkami mohou stát a tím stát připravit o pořádný ranec. Logika ochranných autorských svazů tomu není až tak vzdálená, jen by se peníze rozdělovaly zpět prostřednictvím pochybně spravovaných daní nikoli prostřednictvím pofidérních svazů a prapodivných sdružení.

Číst dále

Quote of the day #7

Sakra, dnes jsem ženatý přesně 10 let – to mě možná doma čeká žena.

To je, ehm, řekněme … velmi pravděpodobné.
No, na květinářství máš ještě docela dost času.

Asi ode mne očekavá i nějaký nápaditý dárek, ale to se asi nedočká …
Holt, sama si vybrala manžela, takže se může zlobit jenom na sebe.

Mhmm, tohle vidíme asi každý jinak.

No, tak mi něco nápaditého poraď ty chytrej.

Nerad to říkám, ale na taková výročí to většinou bývají pekelně nákladné klenoty a ty se fakt blbě vybírají v sedm večer. Prostě, chápeš, mělo být to být něco, čím jakože oceníš, že s Tebou těch deset let vydržela a vařila Ti teplé večeře …

Číst dále

Co se vyplatí učit?

Tato otázka nejčastěji padá, když se někdo učí PHP, začně předstírat objektové programování a ono se mu překvapivě PHP zachová v každé minor verzi trošku jinak. Mám se učit Ruby? Dát šanci Pythonu? A co třeba Java?

Odpověď je jednoduchá. Důležité je naučit se programovat. Není podstatné v jakém jazyce. Principy jsou velmi podobné a jak zvládnete ty základní (úplně postačí cé a plus plus), zvládnete nakonec s mírnou dávkou úsilí už úplně každý, který by vás mohl živit. Za ztracený čas nepovažuji naučit se syntaxi jakou má třeba Lisp, zlepší vám to rozhled. Neuškodí naučit se programovat v totálně objektovém Smalltalku, Pythonu nebo si zkusit, co s vámi udělá Java.

Přestože to v dnešním světě vypadá bizarně, vyplatí se začít ultravysokým programovacím jazykem Logo. Protože želvy jsou cool a žádný jiný jazyk vás nenaučí základům tak rychle a názorně. Navíc k tomu můžete vzít děti a sledovat, jak vás během pár týdnů předběhnou.

Číst dále

Člověče, nezlob se

U nás se odnepaměti hrálo Člověče, nezlob se. Paradoxně ho hráli dospělí. My děti, jsme se toho odmítly už v pubertě dále účastnit, protože jsme nemohly vydržet ty jejich řeči. Při každé hře to vypadalo na rozvod budoucích manželů (aby bylo jasno, naši se brali po padesátce, kdy už bylo jasné, že jim to jako klape), ale nikdy to tak daleko naštěstí nedošlo.

Táta vždycky vyhraje. Nevím jak to dělá, ale jsem si jistý, že v tom není ani kousek švindlu. On totiž, když jede na dovolenou, má počasí dle vlastního výběru. Když si vybere ženu na celý život, je to naše máma. Když se rozhodne budovat, všichni obdivně chodíme kolem a nestíháme žasnout. Exkluzivní dřevník o rozloze menšího bytu (chybí už jen záchod, dvě stěny a mohl bych tam bydlet), teď naprosto neuvěřitelná udírna, kterou chodí obdivovat široké daleké okolí. Na co/koho sáhne, je prostě k sežrání. Stejně jako můj táta.

Nastavuje laťku tak vysoko, že na ni ze svých sotva třiceti tak tak vidím, natož abych se odvažoval rozběhnout nebo skočit. Není to legrace, ale vím, že to nedělá proto, abychom ji přeskakovali, je to prostě jeho životní nutnost a to se mu odráží v tváři, v každém pohybu, v každém slově. Moc toho ten můj táta nenamluví, ale když mluví, většinou je radost ho poslouchat. Nikdo prostě nedokáže vysvětlit tak skvěle, jak vypadá převodovka nebo popisovat jak si jako teenager zavřel ucho do dveří vlastního auta.

Na některé lidi se prostě nemůžete zlobit, i když vám už popadesáté vyhodili figurku a se stoickým klidem obsazují domeček. Když jste náhodou jeho žena, hrajete s ním tuhle hru dál a dál. Když jste jeho syn, usmíváte se a přejete si být taky takhle v pohodě až vám bude pětapadesát. Díky za inspiraci, táto!