Mirek: Teď na Hallmarku zachránila holčička pejska před utopením … kruci ten home office má něco do sebe.
My world has four ends. I live at the first of them. Me and million other individuals in the old city built for individuals and their kinky lusts. Old enough to have respect, modern enough to be habitable for modern men and women. Genius loci everywhere.
The oldest daughter of mine lives at the second end of my world, in a city of fairs, lowcost workforce and motorbikes (but she could not ride any at the moment). Parts of her world formed into the second end of my world and I carry it with me wherever I go.
Both of my parents live together at the third end. In a nice village full of babbittry. In usual conditions of incredibly happy marriage, full of flowers, new ideas, alternative thinking, fun and … fun.
Pokračovat »
Včera jsem byl nařčen, že si neumím koupit kalhoty. Chvilku jsem se bránil, že je nikdo na mě nešije, ale potom jsem musel přiznat, že fakt. Neumim.
Velmi nerad totiž chodím do obchodů, protože mě to zdržuje od činností, které provozuji rád (například od trávení mnoha hodin s hodnotnou literaturou ve vaně). Co víc, k smrti nerad nakupuju sám na sebe hadry, protože to považuji za způsob jak utratit strašně moc peněz za něco, co vlastně nutně nepotřebuji.
Ťuky ťuky … nic, nebudu vstávat, jsem unavený jako pes.
Ťuky, ťuky, ťukýýý … kdepak, nejsem tady a kdybych tady byl, stejně bych spal.
Ťuky, ťuky, buch, buch … sapr lot, koho to k nám čerti — ne, ne, nevstanu, nevstanu a nesvstanu.
Buch, buch, haló … ne, řekl jsem ne, je půl osmé, taková strašná hodina, nikdo mě přece nebude budit, když platim za svůj klidný spánek.
Buch, buch, buch, haló pane … tak to už ale vážně přestává všechno, tady končí legrace, řekl jsem, že nevstanu, tak nevstanu, ani kdyby … a krucipísek! Blokové čistění! Je to vůbec možné, abych na to zapomněl? Cože, kde mám auto? No, tam kousek vedle, však přece víte, modré ano … není? Jakže? Žertujete?
Tak rychle jsem nebyl oblečený a obutý už opravdu velmi dlouho (naposledy, když jsem chodil na základku). Vyletěl jsem na ulici, políbil modrou kapotu, zasalutoval policajtce, která mi právě vypisovala bloček, a zmizel tak rychle, že by mi to i Zoro záviděl a pára nad hrncem by zrudla závistí.
Co se stane, když nemůžete unášet nevěstu?
“Co třeba unést novomanželům postel z jejich pokojíčku?”
“Vskutku ďábelský nápad, ale museli bychom mít náhradní řešení jejich spaní. Napadá mě dostat do Dalečína tunu takových těch balónků, co se dávají do dětských koutků v McDonald’s a pokrýt jimi podlahu v novomanželské ložnici. Ovšem nevím, kde jich takové množství seženeme. Unést jim postel, to je jinak totiž strašný vopruz (hlavně pro nevěstu), protože v momentě kdy to zjistí, budou skutečně zralí usnout. ”
“OK, vylepšuju svůj návrh. Uneseme postel a místo ní vložíme 2 karimatky a spacáky. Nebo jim uneseme dveře, okna … Skromnější variantou by pak byl únos peřiny. S těma balonkama to má opravdu problém je tam dostat. Aby jich bylo dost, tak by jsme to museli vézt dodávkou.”
Dobíhám na poslední chvíli, sedám do tramvaje (ano, jsme v Praze, takže to není šalina) a otevírám časopis. “Kontrola jízdenek,” povídá padesátník s brýlemi a pleší. Jsem pako, probíhá mi v tu chvíli hlavou, protože mám v kapse za tím účelem připravenou jízdenku. “Promiňte, víte, já jsem si zapomněl cvaknout,” povídám. “Aha, no tak to bude za 500,” na to plešatý pán. “No, víte, je mi líto, ale nemám. Mám jen čtyři, nemůžete mi vypsat složenku?“ “Máte doklad?“ “Víte, eh … tedy … nemám žádný doklad,” pravím s úsměvem. “To ale půjdeme na policii,” na to plešatý pán. “Chápu,” pravím já a usmívám se ještě o něco víc, protože můj svět je velice růžový. Přestože jsem asi pako nebo co. “Co ještě máte? Jízdenky? Stravenky … ?” povídá opatrně revizor. “Nic nemám, jen tyhle čtyři stovky,” na to já a revizor si je bere. “A ještě tuhle jízdenku, kterou jsem si chtěl cvaknout.”
inteligentný bobor pláva si, pláva si na kľudnej hladinke u toaletnej misy
špliecha mu občas aj na maják!
nie, nie, to bol koš, prepáčte, zas odznova a s väčším švihom
Byl jsem si ve večerce koupit něco k jídlu cestou z práce. Byla tam cikánka, tak kolem čtyřiceti a kupovala si sušenky. Nemyla se ovšem asi měsíc, možná déle. A ta večerka je opravdu malá.
Stál jsem úplně na opačném konci prostoru zvícího tří čtverečních metrů — prostě co nejdál — a stejně jsem měl nutkání zvracet.
Ta maličká paní si vybírala opravdu dlouho, zřejmě špatně slyšela nebo co, všiml jsem si, že měla něco s uchem. Roztržené, možná po nějaké rvačce, těžko říct. Každopádně, kávenky neměli a tak si vzala sáček zrnkové kávy. Suma sumárum s míňonkami, které vyhrály její soukromý konkurs, to bylo devatenáct korun.
Když odešla, tak paní prodavačka povídá, jestli bych mohl otevřít dveře. Ale řekla to slušně a bez úšklebků, čímž si získala můj respekt. Když jsem platil, tak říkám, že jí najdu ty drobásky. A ona na to, že fakt nemusim, protože tam byl nějaký pán co zaplatil výhradně drobnými. “Víte, oni jak teď nemají peníze …” Ano, neumějí s tím málem hospodařit, protože je to nikdo nenaučil. Takže na konci měsíce sbírají drobné kde se dá.
Tak jsem povidal, že to chápu a nic se neděje, když mi vrátí na tu stovku moře korun, dvoukorun a pětikorun, které už držela v ruce.
“Je to boj, že?” povídám. “Ano, je to boj … ” si posteskla.
Tak jsme se hezky rozloučili a popřáli si pěkný večer. Nemá to ta paní jednoduché. V Brně totiž uprostřed cikánské čtvrti není nic jiného než malé večerky. Asi čtyři v okruhu 500 metrů.
Přemýšlel jsem, proč to tak je, protože tam bývalo i dost obchodů, ale jsou všechny zavřené a chátrají. Špinavé výlohy rozbitých starých domů jsou branou do světa, ve kterém žije nejubožejší evropské Etnikum.
Napadlo mě, že by to mohlo být tím, že ve večerkách se dá těžko krást. Jak tak nad tím přemýšlím, jsem o tom skoro přesvědčen. Přijde mi velmi smutné, že cikáni si svůj životní prostor sami takto zhoršují.
Dálnice D1, přestože na ni nedám ve srovnání s některými jinými našimi dálnicemi dopustit, se stává bodem zvratů. Zvratů ze 130 na 80 km/h a skrz náklaďáky zpět. Od té doby, co se staví checkpointy pro elektronické mýtné, je pro mě totiž jízda po D1 naprostým utrpením.
Sotva se člověk vymaní z kamiony zahuštěného provozu a dostane se na rozumnou cestovní rychlost (130+ km/h), zpomaluje na 80 km/h, kvůli výstavbě dalšího checkpointu. Abych se přiznal, tak z toho opravdu rostu. Hlasitě nadávám, sprostě kleju, zvedám ruce k nebesům a ptám se, čím jsem si zasloužil několik posledních vlád, z nichž ani jedna mi nedokázala zabezpečit rozumnou cestu mezi dvěma našimi největšími městy.
Je opravdu tak těžké postavit skládací konstrukci checkpointu ukotvenou v betonu za 24 hodin? A je vážně tak neuvěřitelně složité zajistit při tom nerušený provoz? Proč se naše checkpointy vzešlé ze zpochybňovaného výběrového řízení musejí stavět několik týdnů? Proč se kvůli tomu musíme nechat omezovat v jinak plus minus plynulém cestování? Copak se tady nedají dělat jednoduché věci jednoduše?
Dobře, dobře, dost klení. Abych byl objektivní, přiznávám, že jsem zahlédl za poslední týdny několik značek a upravujících na přehledných úsecích rychlost směrem nahoru. Dokonce nám v ulici Na Radosti zrušili třicítku. Takže uznávám, že pár věcí nestojí úplně za houby, ale ta dálnice, má milá vládnoucí elitko, ta dálnice by si zasloužila o dost větší pozornost.
Today I’ve been hung up during the upgrade of Oracle 10g to 10.2.0.2. It was horrible because it took us incredible time even on quad 3GHz Xeon with so huge hyper fast memory and devilous RAID5 consisting of nearly fastest disks we could have. Two times 3 hours! Thus, I needed something to laugh and found The System Administrator Song web page, video and the WikiPedia article. Watch them out, they do not need any comments!
And now, have you laughed enough? No? So, then watch this video. And if you’ve laughed enough, let’s see something serious. Google’s head hunting video.
