Chodíval jsem pravidelně do kina. Velmi pravidelně. Měl jsem kamarády a kamarádky, kteří se mnou chodili do kina rádi. Stačilo zavolat. Když přišla multikina, začali jsme chodit nějak méně. Nebylo to ale těmi multikiny, která nemají tu správnou atmosféru, prostě se nám změnily priority a my se museli víc učit, víc přebalovat děckám plenky, víc pracovat, víc dělat to či ono. Na kino nezbyl čas.
Mám rád filmy. Strašně rád. Jsem v podstatě filmový fanatik. Když se ke mně dostane nový film, prostě to nevydržím a musím se na něj podívat. Všechno jde stranou, priority nepriority. Nemám totiž zrovna plenkací dítě, jedinou prioritu, která by dostala přednost.
V běžném měsíci vidím kolem pěti až deseti filmů, jak kdy. U většiny dokážu odhadnout část děje nebo od určité chvíle podstatu děje celého. Potom si připadám podvedený. Ale čas od času se přistihnu, že jsem netušil, co bude následovat. Kvůli tomu se také vlastně dívám. Pro překvapení z děje. Ovšem nejen kvůli tomu.
Oceňuji herecké výkony, humor, skvělé režiséry a koneckonců i filmový design (naposledy například v neskutečném propadáku Ultraviolet, který nemá žádný jiný klad). Umím ocenit skvělé titulky legend jako jsou Kareninová a Fuka, ale kvůli nim už dávno do kina nechodím (sorry, Franto).
