Citát z deníku 24hodin ze dne 16.1.2007, článek pana Rejžka na poslední straně:
Jistě se tentokrát shodneme, že titul Sportovec roku 2006 v neděli večer svěřili do nejsprávnějších rukou, pakliže vyhrála Kateřina Neumannová. […] Velice sympatická Kateřina se stala vzorem hrdé samostatnosti i tehdy, když se rozhodla být svobodnou matkou. Zdaleka ne všechny dámy to ovšem dovedou zvládat s noblesou. Však máme čerstvý případ jisté poslankyně, která má trapnou potřebu se svým soukromým životem a těhotenstvím obtěžovat veřejnost.
Matky obecně to vůbec nemají lehké. Matky, které se na plné obrátky věnují svému povolání, ať už jde o lyžařky, poslankyně, předsedkyně nebo dámy libovolného jiného povolání, to už tuplem nemají jednoduché. Mohli bychom říct, že je to jejich volba a s tím to uzavřít.
Ovšem to, že někdo znesnadňuje život budoucím matkám mi bytostně vadí. Pan Rejžek zřejmě neslyšel nic o vlivu psychiky těhotné ženy na budoucí miminko. Dá se o tom samozřejmě polemizovat, ale zastávám názor, že svým popíchnutím pan Rejžek dosud nenarozenému dítěti mnoho dobrého nepřidal a troufám si tvrdit, že spíš naopak.
Myslím si, že publicista formátu pana Rejžka, by se měl hluboce zamyslet, než provede takovou hloupost na poslední straně celostátního deníku. Protože ta se už ani případnou omluvou nikdy nespraví. Představa, že důchodce Rejžek přijde za dvacet let k mladému pánovi nebo mladé dámě a řekne: „Podívej, omlouvám se. To mně vděčíš za část své neurotické povahy,“ mi přijde skutečně poněkud zvláštní.
K tomuto článku jsem se inspiroval u Letinky.
Chodíval jsem pravidelně do kina. Velmi pravidelně. Měl jsem kamarády a kamarádky, kteří se mnou chodili do kina rádi. Stačilo zavolat. Když přišla multikina, začali jsme chodit nějak méně. Nebylo to ale těmi multikiny, která nemají tu správnou atmosféru, prostě se nám změnily priority a my se museli víc učit, víc přebalovat děckám plenky, víc pracovat, víc dělat to či ono. Na kino nezbyl čas.
Mám rád filmy. Strašně rád. Jsem v podstatě filmový fanatik. Když se ke mně dostane nový film, prostě to nevydržím a musím se na něj podívat. Všechno jde stranou, priority nepriority. Nemám totiž zrovna plenkací dítě, jedinou prioritu, která by dostala přednost.
V běžném měsíci vidím kolem pěti až deseti filmů, jak kdy. U většiny dokážu odhadnout část děje nebo od určité chvíle podstatu děje celého. Potom si připadám podvedený. Ale čas od času se přistihnu, že jsem netušil, co bude následovat. Kvůli tomu se také vlastně dívám. Pro překvapení z děje. Ovšem nejen kvůli tomu.
Oceňuji herecké výkony, humor, skvělé režiséry a koneckonců i filmový design (naposledy například v neskutečném propadáku Ultraviolet, který nemá žádný jiný klad). Umím ocenit skvělé titulky legend jako jsou Kareninová a Fuka, ale kvůli nim už dávno do kina nechodím (sorry, Franto).
Pokračovat »
Včera jsem byl nakupovat v největším hypermarketu široko daleko. Prázdné regály s rozličným sortimentem všude kromě spotřební elektroniky, agresivní bezdomovci, velmi viditelná část sortimentu dočista vyprodaná.
Jak u snědeného krámku. Chcete jogurt větší než půl kila? Ale jistě. Na vybranou máte dva (kusy nikoli druhy) s blížícím se koncem záruční lhůty. Chcete se dostat k pokladně? Není problém. Stačí když přetrpíte tři bezdomovce, kteří se mezi sebou hádají, kdo bude platit čůčo. Nechcete čekat až se dohodnou? Máme více pokladen. Bohužel nám někam zmizel školený personál (zřejmě odmítl pracovat za minimální mzdu v nedůstojných podmínkách) a pán, který tam teď sedí, si bude stěžovat, že už pět hodin neměl pauzu. A stejně budete muset poslouchat nadávky bezdomovce, který stojí před vámi. Jsou totiž všude. Vyhnal snad Ježíšek otce z jejich domovů? Sebral mužům vášeň a chuť zůstat se svými ženami? Okradl je Santa o práci? Musejí pít laciné víno z plastiku a bydlet před hypermarkety?
Zvláštní atmosféra po Vánocích. Je to tak vždycky nebo mi letošní rok připadá jiný než obvykle? Vnímám víc z okolního světa nebo byl takový vždycky? Proč letos téměř každý dostal forcefeedbackový volant s pedály a skoro nikdo nedostal lyže?
Jedna moje známá tvrdí, že se něco děje poslední půlrok s ekonomikou. Že prý firmy neplatí jiným firmám, vzniká řetěz druhotné platební neschopnosti. Tak je snad na vině ona ekonomika? Druhotná platební neschopnost nutí megazaměstnavatele snižovat platy nebo je držet extrémně nízko? Druhotná platební neschopnost bere lidem práci a manželkám jejich jistoty? Spravila by to funkční vláda?
Těžko. Tohle je v lidech. Malí a střední podnikatelé ztrácejí chuť cpát peníze do kasičky z níž není návratu. Přeneseně a s drobným výhledem, firmy ztrácejí chuť zaměstnávat. Ono také není moc koho, protože ti, kteří za něco stáli, už pracují pro firmy, které nejsou zatíženy lokální politikou. Obecně se to projevuje jako ztráta potřeby nést odpovědnost. Za zaměstnance, vlastní odvedenou práci, za rodiny.
Ti, kteří to potřebovali, mají dost. Nemají potřebu se hnát, zbavují se odpovědnosti. Pro ty, kteří ještě dost nemají, je lehčí prodávat své znalosti a zkušenosti daleko za hranice. Má ještě pořád smysl tady zůstávat, Martine? OK, kvůli dětem. Snad.
Dneska jsem si ve vlaku všiml zvláštní změny, která se musela stát během poměrně krátké chvíle (řekněme pár měsíců). Všude jsou neznačkové notebooky, lidi mladší 40 let mají špunty v uších, empétrojky si razí cestu skrz jejich mozky z jedné strany na druhou, nikdo si ničeho nevšímá. A kromě toho ta děsná spousta krve na špinavé podlaze. Aha, pardon, to bylo v metru o kousek později.
Chlapík ležel ve vestibulu na Vltavské, celkem slušně krvácel z rozbité hlavy, hýbal se, ale nemohl vstát. Kaluž krve pomalu zasychala, davy lidí chodily kolem, značná část z nich měla v uších špunty, nikdo si toho pána nevšiml. Nikdo nezavolal na žádnou k tomu určenou linku, každý má svůj vlastní svět, ve svém mozku vymytém empétrojkami. Brutální chladná lhostejnost, která by se skoro dala porcovat do lahviček a prodávat na kila. Třeba armádě, která by ji dávkovala vojákům chystajícím se na nějaký pořádný masakr neviňátek.
Je to samozřejmě laciné, ale nabízí se to. Ta souvislost mezi všudypřítomnou osobní technikou a lhostejností k okolí. Nevím, jestli třeba nejsem z nějaké divné generace, ale přijde mi naprosto samozřejmé poskytnout nejnutnější pomoc, zavolat tísňovou linku a počkat do příjezdu sanitky. Jestli jsem třeba do té chvíle spěchal, tak prostě zastavím. Ve chvíli kdy vidím tolik krve se prostě mění moje priority. Je mi úplně jedno, jestli ten člověk spadl, protože byl opilý nebo proto, že měl třeba mozkovou mrtvici. Ale prostě neumím nechat ho jen tak ležet, jít dál a vychutnávat si empétrojky.
Jsem v dnešním světě nenormální já nebo ostatní?
Co se stane, když nemůžete unášet nevěstu?
“Co třeba unést novomanželům postel z jejich pokojíčku?”
“Vskutku ďábelský nápad, ale museli bychom mít náhradní řešení jejich spaní. Napadá mě dostat do Dalečína tunu takových těch balónků, co se dávají do dětských koutků v McDonald’s a pokrýt jimi podlahu v novomanželské ložnici. Ovšem nevím, kde jich takové množství seženeme. Unést jim postel, to je jinak totiž strašný vopruz (hlavně pro nevěstu), protože v momentě kdy to zjistí, budou skutečně zralí usnout. ”
“OK, vylepšuju svůj návrh. Uneseme postel a místo ní vložíme 2 karimatky a spacáky. Nebo jim uneseme dveře, okna … Skromnější variantou by pak byl únos peřiny. S těma balonkama to má opravdu problém je tam dostat. Aby jich bylo dost, tak by jsme to museli vézt dodávkou.”
Byl jsem si ve večerce koupit něco k jídlu cestou z práce. Byla tam cikánka, tak kolem čtyřiceti a kupovala si sušenky. Nemyla se ovšem asi měsíc, možná déle. A ta večerka je opravdu malá.
Stál jsem úplně na opačném konci prostoru zvícího tří čtverečních metrů — prostě co nejdál — a stejně jsem měl nutkání zvracet.
Ta maličká paní si vybírala opravdu dlouho, zřejmě špatně slyšela nebo co, všiml jsem si, že měla něco s uchem. Roztržené, možná po nějaké rvačce, těžko říct. Každopádně, kávenky neměli a tak si vzala sáček zrnkové kávy. Suma sumárum s míňonkami, které vyhrály její soukromý konkurs, to bylo devatenáct korun.
Když odešla, tak paní prodavačka povídá, jestli bych mohl otevřít dveře. Ale řekla to slušně a bez úšklebků, čímž si získala můj respekt. Když jsem platil, tak říkám, že jí najdu ty drobásky. A ona na to, že fakt nemusim, protože tam byl nějaký pán co zaplatil výhradně drobnými. “Víte, oni jak teď nemají peníze …” Ano, neumějí s tím málem hospodařit, protože je to nikdo nenaučil. Takže na konci měsíce sbírají drobné kde se dá.
Tak jsem povidal, že to chápu a nic se neděje, když mi vrátí na tu stovku moře korun, dvoukorun a pětikorun, které už držela v ruce.
“Je to boj, že?” povídám. “Ano, je to boj … ” si posteskla.
Tak jsme se hezky rozloučili a popřáli si pěkný večer. Nemá to ta paní jednoduché. V Brně totiž uprostřed cikánské čtvrti není nic jiného než malé večerky. Asi čtyři v okruhu 500 metrů.
Přemýšlel jsem, proč to tak je, protože tam bývalo i dost obchodů, ale jsou všechny zavřené a chátrají. Špinavé výlohy rozbitých starých domů jsou branou do světa, ve kterém žije nejubožejší evropské Etnikum.
Napadlo mě, že by to mohlo být tím, že ve večerkách se dá těžko krást. Jak tak nad tím přemýšlím, jsem o tom skoro přesvědčen. Přijde mi velmi smutné, že cikáni si svůj životní prostor sami takto zhoršují.
Today I’ve been hung up during the upgrade of Oracle 10g to 10.2.0.2. It was horrible because it took us incredible time even on quad 3GHz Xeon with so huge hyper fast memory and devilous RAID5 consisting of nearly fastest disks we could have. Two times 3 hours! Thus, I needed something to laugh and found The System Administrator Song web page, video and the WikiPedia article. Watch them out, they do not need any comments!
And now, have you laughed enough? No? So, then watch this video. And if you’ve laughed enough, let’s see something serious. Google’s head hunting video.
V souvislosti s vydáním PSP Ceramic White se v Holandsku na billboardech Sony objevily obrázky dvou žen, černé a bílé v agresivním držení. Holandsko je známé svou otevřeností a tolerancí k menšinám, takže se teď Sony musí urputně bránit nařčení z rasismu, aby obhájila svou kampaň.
Stále častěji navštěvuji různé blogy, osobní stránky a podobné legrácky. Viděl jsem jich už nepočítaně, denně až několik desítek nových, podle toho na co mě kdo upozorní, kdo má dobrý komentář v kdejaké diskusi, atd. Bohužel větší než malé množství těchto stránek hyzdí komentářový spam, průvodní jev anonymity, odporný nešvar čtenářů elektronických médií.
Byl jsem večer na návštěvě u přátel. Přijel jsem a zaparkoval na volném místě. Večer byl fajn až do chvíle, kdy jsem se chystal odjet. Jako na potvoru stálo za mnou auto bránící mi v odjezdu. To se mi soused mých přátel snažil naznačit, že parkuji na jeho místě.
