Jestli máte děti, možná už tušíte o čem je řeč. Ano, o dvou populárních nápojích s enormním obsahem cukru a veselými obrázky na obalu. Kubík není příliš nápaditý co do obalu a je tak přírodní, že je to vlastně až nepřirozené. Jupík je vlastně to samé, ale s mnohem masivnějším marketingem. Když říkám mnohem, myslím tím opravdu mnohem. Pokračovat »
Kamarád se vydal zcela sám na letecký výlet mezi ostatní kolegy manažery ze stejné oblasti v jiných zemích. Měl trošku pocit, že když je na své pozici teprve měsíc, nebude možná stíhat zkušené zahraniční kolegy chápat, a že jeho notebook z roku ’96 asi také nebude působit mezi výrazně štědřeji placenými západními manažery úplně ideálně. O jeho komentáře se prostě nelze nepodělit:
Pokračovat »
Vzal se jsem si krásku z východu. Někteří z vás u toho byli, což bylo skvělé, někteří si čas nenašli, což doženeme při nejbližší příležitosti. Každopádně to byl báječný den. Nikdy bych nečekal, že se mi bude vlastní svatba tak líbit. Rozhodně ne ještě před rokem, kdy jsem si myslel, že ženit se budu až tak v padesáti. A teď trošku nudných detailů. Pokračovat »
Pavel: Vůbec je zajímavý, že se ve všech filmech vyjadřujou mimozemšťani a duchové dost nejasně. Snad kromě Dne nezávislosti, tam to bylo: Co máme dělat? Zemřít!
Jirka: To je fakt, jinde blikaj’ a dělaj’ divný zvuky.
Pavel: Myslíš takový to tý dý dý …
Jirka: Ale ne, to bylo tý dy dý dý dů …
Pavel: Jo, jako Family Frost. Takže je jasný co vlastně ti mimozemšťani chtěli. Jenom prodat nějaký mražený výrobky.
Začal jako malé dítě. Mateřské mléko, sunar, kašičky. Módní hadry ve formátu dupaček a převařených plen. To byly jeho první odrazové můstky k vrcholu. V teploučku, v tichoučku, pomaličku, polehoučku. Žádný stres.
Nebyl mu ještě ani rok a málem se zabil. Aby si mohl dobře a zblízka prohlédnout dno. A aby ukázal ostatním, že k němu nemusí mít vždycky daleko. Vystresoval sebe i okolí. A dal si to celé zase od začátku. Více teplíčka, více ticha, ještě o něco pomaleji. Zůstal jenom stres z regenerace tkání a ubyly centimetry výšky, které už nikdy nenabere. Zadarmo holt ani buňky nerostou.
Určitě se vám už někdy stalo, že jste dostali několik dnů po termínu místo slíbeného díla pouze e-mail, ve kterém se zhotovitel vymlouvá na časovou tíseň či jiné okolnosti a doufá, že se nebudete zlobit. Třeba se vám stalo, že jste měli vztek, propadali zoufalství a beznaději. Ptali jste se sami sebe, proč pracujete s někým tak zoufale nespolehlivým. Rvali jste si vlasy, protože vám třeba hrozilo nějaké penále. Nakonec jste toho člověka shodili ze schodů, protože to bylo řešení, které vás uklidnilo. Ovšem takové řešení vlastně není řešením, protože pak jste tu práci museli udělat sami, což nebylo původním cílem. Navíc jste nejspíš skončili za mřížemi, protože — stejně jako já — žijete v právním státu, kde není možně jen tak někoho shodit ze schodů.
Moje nejstarší dcera už umí říkat ř! Stačilo málo. Zrovna jsme se bavili o tom, kdy půjde do školy a řekli jsme jí, že děti, které neumí říkat ř, nemůžou jít jen tak do školy. Hned byla samá třída, dokonce i dřevo a světe div se, taky řeřicha.
Mám podezření, že to umí už pěkně dlouho, jen nás zkoušela, jak dlouho to vydržíme s žežichou. Ale na tom vlastně vůbec nesejde. Bylo prostě fajn být u toho, když všem opakovala slova obsahující ř, aby předvedla, jak skvěle jí to jde.
Je to asi čtrnáct dnů, co jsme dělali doma palačinky. Házel jsem je do vzduchu, vyloženě jsem si s tím vyhrál, náramně jsem se bavil. Přítelkyně je potom napěchovala náplní a poskládala jako kapsičky na talíře. Byly skvělé, ale Leontýně se moc nelíbily, protože na sbalené palačinky není zvyklá. Dává přednost úhledně srolovaným.
Včera jsme byli na návštěvě u naší kamarádky a jejích rodičů. Bylo to super, Leontýna se myslím báječně bavila úplně s každým a všichni měli z Leontýny výbornou náladu. Má ten dar, funguje jako léčivý prostředek na cokoli. Nabitá neuvěřitelnou energií. Fyzicky pro nezkušeného naprosto likvidační, ale psychicky pro každého totálně regenerující. Ale to není to, o čem chci psát, tento článek je o palačinkách.
M: Já pořád čekám … ale Ty mně řekneš o pivu tak 5 minut předtím, než na něj jdeš a to je na mě trochu moc rychle, přece jen jsem už třicátník.
J: Mhmm, třicátník … pěkné, pěkné! Moje přítelkyně je starší než Ty a na pivo by určitě šla. Moment zeptám se …
M: Ona by šla na pivo o půlnoci? Hmm, máš štěstí na přítelkyni.
J: Moment, teď to prověřuju.
(pauza)
J: Tak by tedy išla. Ale neví, jestli by pila pivo.
M: Pivo pít nemusí, důležité je, aby tam seděla s Tebou, smála se Tvejm fórům, nedělala kecy kolik už máš vypito a vůbec Tě nepokrytě obdivovala za to, jak krásně do sebe leješ jedno za druhým.
Uprostřed temné noci, po předchozí vánici:
M: Je trochu deprimující, když Ti pod barákem stojej tři policejní auta a už vynášej’ druhou rakev … Asi si půjdu šlehnout.
J: Cože? Co tam dělaj’? Proč vynášej’ rakve?
M: Tak to nevím. Že by nějaký mrtvoly? Zdá se to jako pravděpodobný.
M: Jak vidíš bojuju s tím s humorem.
J: No dobře, ale proč nosej’ mrtvoly?
M: A už nám přijíždí černá oktávka … že by FBI?
J: To bude PIA.
M: PIA?
J: Pig Intelligence Agency.
M: Tak funebráci už odjížděj .. buď jim došly rakve .. nebo mrtvoly.
