Možná se někomu bude zdát, že platit si ochranu bylo běžné v USA po italské přistěhovalecké vlně. Občané, zpravidla podnikatelé, platili mafii, aby se jim nestala nějaká ošklivá nehoda. Kdyby nezaplatili, stálo by je to nejdřív hromadu peněz (zpravidla za opravy), nakonec by museli podnikání zavřít a mohli by si gratulovat, pokud by se nikomu nic nestalo. A přesně tak to funguje i dnes.
Pokračovat »
Stává se mi poměrně často, že potřebuji ve firmě nakoupit nářadí na konkrétní akci. A akci obvykle potřebujeme provést co nejdříve. Vyzkoušeli jsme už celou řadu obchodů, ale zatím jsem nenašel nikoho, kdo by byl schopen expedovat v den objednání a tím pádem dodat objednané nářadí následující pracovní den. Přitom jsem jiný elektronický obchod poměrně dlouho provozoval, vím jak takovou věc poměrně jednoduše a levně udělat, takže to rozhodně nepovažuji za nemožné.
Co jsem začal rozum brát, chápu státy jako firmy. Sice větší než obvyklé firmy z okolí (i když Česká republika je prcek co do výkonu ve srovnání třeba s koncernem Volkswagen), ale pořád se tak na ně lze podle mě dívat.
Vrcholné politiky v souladu s tím chápu jako top management těchto firem. Stejně tak občany beru jako zaměstnance, ale zároveň i jako podílníky (každý má jednu virtuální akcii jakmile získá právo volit). Když se nad tím zamyslíte, zjistíte, že na každý rozdíl, který se jeví mezi státem a firmou na první pohled, lze najít po drobnějším zkoumání paralelu a věci do sebe zapadnou. Ne nadarmo jsou úspěšní manažeři v mnoha případech skvělými politiky a naopak.
Existují samozřejmě rozdíly mezi státem a firmou, které paralely nemají. Například výkonová motivace běžného zaměstnance je asi v průměru jiná než motivace občana a tak dále. Nicméně pro naše následující srovnání si dovolím tyto rozdíly zanedbat. Možná přijdeme společně v diskusi na to, že jsem zanedbávat neměl, ale člověk se pořád učí.
Dnes to bude v rychlosti. Rozhovor za všechny peníze, který objasní, kam mají téct naše peníze, si přečtěte zde. Musím říct, že já jsem při čtení nevěděl, jestli se smát nebo plakat.
Musím přiznat, že lituji, že jsem nešel studovat pedagogickou fakultu. Dnes jsem mohl za 16 hodin týdně brát až 10 tisíc Kč hrubého. Přepočteno na normálních 40 hodin je to až 25 tisíc Kč měsíčně. No, řekněte, kdo z vás to má?
Tuhle mě napadlo, jak dlouhá je asi naše hranice. A taky, jak vysoká je spoluúčast (pokud tam vůbec nějaká je) za zdravotní pojištění, které má skoro každý k platební kartě. A pak mě napadlo, kolik by to stálo náš zdravotní systém, kdyby všichni z příhraničních oblastí chodili k lékaři za hranice. Na západní a jižní straně hranice by tím mimo jiné získali kvalitnější péči. Čert ví, kolik by si takový zahraniční lékař účtoval, ale asi by to bylo víc než si může účtovat ten český. Co teprve léky? Jsou levnější tady nebo třeba v Německu?
No nic, byl to jen takový nápad.
Začetl jsem se do rozhovoru s prezidentem Václavem Klausem na serveru lidovky.cz. Učarovala mi tam jedna věta. Vlastně jedno slovo. Pan prezident totiž řekl, že v noci přemýšlí nad projevy, které ráno nadiktuje paní sekretářce. Ta paní dělá nejen u sekretářky strašně moc. Je v tom vyjádření určité úcty k člověku, což se od pána, který se jako premiér a předseda stal živým obrazem arogance, nedá očekávat.
Panu Procházkovi vděčíme za předvánoční téma. O tom, co by se dalo dělat s 560 miliony v českejch už se rozepsaly desítky lidí a dokonce na toto téma vznikají i samostatné weby. No, proč ne.
Pro mě mají cenu tyto diskuse především jako parádní ekonomicko psychologická sonda. Hlavně ty, kde lidé omráčení výškou zcizené sumy tvrdí, že podobné částky nelze vydělat poctivou prací. Prý to šlo poctivě jen po revoluci, teď už to nejde a spousta dalších výmluv. Asi lidi radši píšou nesmysly do diskuzí, než aby pracovali na sobě, potažmo na výši svých příjmů.
Už zhruba rok se potýkáme s nedostatkem lidí. Snažíme se přijmout další, ale ti, kteří k nám chodí na pohovory, jsou veskrze agenturní odpad. Jedinci, kteří mají životopis prošpikovaný zkratkami moderních technologií a nezřídka dokonce i praxi na několik stran. Ovšem po klasickém dvouhodinovém pohovoru zpravidla odcházejí a zklamány jsou obě strany. Děláme tedy něco špatně? Pokračovat »
Teď jsem si přečetl článek o virtuálních hrách a prosťáčcích. Je už poněkud staršího data, ale měl jsem na práci jiné věci, znáte to.
V článku se hovoří o prosťáčcích na straně občanů, kteří nechápou, jak i díky neuskutečněným olympijským hrám vydělá pár lidí hromady peněz. Nehovoří se v něm ovšem o motivaci. O tom, kterak si opoziční politici na porcování olympijského medvěda nesáhnou. I kdyby dokázali narychlo ušít tolik stavebních a konzultantských firem, jako jich mají členové a sympatizanti ODS dohromady.
Takže, kdo je tu prosťáček, když si myslí, že tohle čtenářům nedojde?
