Byl jsem si ve večerce koupit něco k jídlu cestou z práce. Byla tam cikánka, tak kolem čtyřiceti a kupovala si sušenky. Nemyla se ovšem asi měsíc, možná déle. A ta večerka je opravdu malá.
Stál jsem úplně na opačném konci prostoru zvícího tří čtverečních metrů — prostě co nejdál — a stejně jsem měl nutkání zvracet.
Ta maličká paní si vybírala opravdu dlouho, zřejmě špatně slyšela nebo co, všiml jsem si, že měla něco s uchem. Roztržené, možná po nějaké rvačce, těžko říct. Každopádně, kávenky neměli a tak si vzala sáček zrnkové kávy. Suma sumárum s míňonkami, které vyhrály její soukromý konkurs, to bylo devatenáct korun.
Když odešla, tak paní prodavačka povídá, jestli bych mohl otevřít dveře. Ale řekla to slušně a bez úšklebků, čímž si získala můj respekt. Když jsem platil, tak říkám, že jí najdu ty drobásky. A ona na to, že fakt nemusim, protože tam byl nějaký pán co zaplatil výhradně drobnými. “Víte, oni jak teď nemají peníze …” Ano, neumějí s tím málem hospodařit, protože je to nikdo nenaučil. Takže na konci měsíce sbírají drobné kde se dá.
Tak jsem povidal, že to chápu a nic se neděje, když mi vrátí na tu stovku moře korun, dvoukorun a pětikorun, které už držela v ruce.
“Je to boj, že?” povídám.
“Ano, je to boj … ” si posteskla.
Tak jsme se hezky rozloučili a popřáli si pěkný večer. Nemá to ta paní jednoduché. V Brně totiž uprostřed cikánské čtvrti není nic jiného než malé večerky. Asi čtyři v okruhu 500 metrů.
Přemýšlel jsem, proč to tak je, protože tam bývalo i dost obchodů, ale jsou všechny zavřené a chátrají. Špinavé výlohy rozbitých starých domů jsou branou do světa, ve kterém žije nejubožejší evropské Etnikum.
Napadlo mě, že by to mohlo být tím, že ve večerkách se dá těžko krást. Jak tak nad tím přemýšlím, jsem o tom skoro přesvědčen. Přijde mi velmi smutné, že cikáni si svůj životní prostor sami takto zhoršují.
Proč to tak je?
Protože náš způsob života není jejich způsob života. Naše pohledy na svět nejsou vzájemně příliš kompatibilní. Jak správně poznamenala tá odvedľa, jsou navíc ještě rozmazlení minulým režimem, který jim dával všechno zadarmo a snažil se je uklidit do ghet, daleko z dosahu našich zraků. Je to už skoro jedna generace, ovšem změna k lepšímu prostě nenastává. Spíš naopak. V rámci menšiny se vytváří garnitura ověšená těžkým žlutým kovem a pod propastí utěšeně roste množství závislých individuí živořících na hranici bídy.
Odpor je zbytečný, budete asimilováni
Nalháváme si, že pro ně něco děláme. Jenže to všechno jen zhoršujeme snahou o jejich integraci do našeho konzumního způsobu života. Tvrdíme populisticky, že to děláme pro jejich dobro. To je náš největší omyl.
Ve skutečnosti je to jen prachsprostý marketing. Z cikánů, kteří neplatí daně a žijí z podpory totiž nikdy nebudou prachy. A my to víme. Proto se z nich snažíme udělat práceschopné a potažmo i koupěschopné. Podívejme se konečně pravdě do očí, děláme to kvůli prachům, nic jiného za tím nehledejme.
Znám lidi, kteří jsou hluboce přesvědčeni, že snahou o plynulou integraci cikánům pomáhají. Streetworkeři se jim říká v newspeaku. Mají dobrá srdce a toho my bezostyšně zneužíváme, abychom uspíšili integraci nevyhovující menšiny. Menšiny s úžasnou nenapodobitelnou kulturou, s vlastními zvyky. Menšiny, která je — ke své vlastní smůle — v evoluční nevýhodě díky absenci rozumné míry adaptability.
Stovky let žili kočovným způsobem života. Nezajímalo je, co bude zítra, užívali si nehmotných výdobytků ústně předávaných tradic, vlastní jedinečné kultury. Tance, zpěvu, oblékání do pestrobarevných vzorů. A v těch tradicích vychovávali další skvělé umělce.
My jsme jim vzali tradice, vzali jsme jim kulturu a násilně jim vnucujeme to, co je podle nás pro ně nejlepší. Náš sprostý konzumní způsob chápání světa. Ani si neuvědomujeme, co všechno tím ztrácíme na obou stranách. Přitom se stačí podívat na kontinent za oceánem, na kterém došlo relativně nedávno k největšímu zmrzačení a vyhlazení jedinečných kultur ve známých dějinách. Tvrdím, že nejsme o nic lepší než strůjci indiánských masakrů, přestože to děláme uhlazeně, nikoho nevraždíme přímo a oháníme se politickou korektností.
Jak z toho ven?
Neexistuje jednoduchá odpověď, ale pokud jste došli až sem a v podstatě souhlasíte s tím, co jsem napsal, pak vás možná napadne, že rozumná cesta pro zajištění kvalitativně lepšího života eurocikánů (ve zkratce) je dát jim svobody, se kterými umějí žít a prostor, který k tomu potřebují. Absolutní volnost pohybu, volnost ve vzdělávání vlastních dětí způsobem jaký uznají za vhodný, volnost tančit, zpívat a bavit se tak, jak byli zvyklí. Volnost radovat se z každodenních nehmotných maličkostí. Přestat je nesmyslně trestat, ale začít jim pomáhat za každou cenu.
Problémů s touto cestou je samozřejmě velmi mnoho a jsem si toho až moc dobře vědom. Nemusíte mi připomínat, že si na svou vlastní kulturu jen stěží vzpomínají, že absolutní volnost pohybu je v dnešním světě prolezlém biometrikou jen těžko prakticky realizovatelná, že odnaučit cikány krást je nadlidský úkol (mimochodem, právě toto považuji za zcela zbytečné) ani ostatní nezpochybnitelná fakta. Ano, jestli chcete důvody, proč je asimilovat, najdete jich jistě plno. Já chci ale najít způsoby jak jim pomoct obživnout. Vždyť ožralí pobudové ve špinavých smradlavých hadrech jsou obrazem, na který nejsou jistě pyšní ani oni sami.
Když jsme tak u toho, kdy jste naposledy viděli hrdého cikána? Nemyslím tím zpychlého chlapa, který vystupuje z limuzíny ověšený zlatem. Mluvím o hrdém cikánovi, o člověku, který je hrdý na svůj původ, na své — byť kočovné, tedy pro konzumního Evropana těžko uchopitelné — kořeny, hrdý na svou krásnou ženu, na své veselé děti, hrdý na svůj svět. Viděli jste ho vůbec někdy? Co? Ne? Jenom v televizi? Proč je nepotkáváte běžně na ulici? Copak neexistují? Úspěšně jsme v nich zabili přirozenou hrdost? Ano. Tohle je prostě fakt.
Ale zpět k trnité cestě. Není tu náhodou něco, co by mohla velemocná EU udělat pro cikány? Co takhle zapojit mozky a vyprodukovat geniální strategii uvolnění cikánských rukou? Podle mě jim můžeme vrátit všechno oč jsme je připravili. Jenže, a tady je evidentně nepřekonatelný kámen úrazu, bude nás to zcela určitě něco stát. Prachy z toho v žádném případě nebudou.
Tvrdím, že je možné, aby cikání existovali v rámci Evropy zcela volně. Samozřejmě budou muset dostat prostor a dodržet alespoň minimální pravidla. Ale co se toho týče, věřím, že existuje jak ten volný prostor (a že je ho v Evropě pořád dost pro všechny), tak touha vyměnit současné živoření za dodržování některých pravidel a s tou touhou, tvrdím já, existuje i souvisejí vůle.
Asi teď řeknete, že nejsou schopni dodržovat pravidla. Ale kdo ano? Vy jste nikdy nejeli přes dvojitou plnou čáru? Nikdy jste neukradli věc, kterou jste nutně nepotřebovali? Třeba lízátko? Každý je schopen dodržovat minimální soubor pravidel, ale naše současná pravidla jsou velmi složitá, je jich příliš mnoho, a cikáni s největší pravděpodobností nejsou schopni je ani pochopit. Je evidentní, že je nejsou schopni dodržovat. Mají vlastní totiž pravidla. Takže zase jen děláme líbivý marketing, co? Říkáme, že jsou nevychovatelní, ale přitom mezi řádky říkáme, že se nám je ne a ne a nedaří asimilovat podle našeho gusta. Laskavě si přestaňme lhát, je to směšné.
Vůle, o které mluvím, existuje, ale ne na naší straně. My sami nemáme dostatek soudnosti, abychom uznali, že několik našich posledních generací hubí cikány v enormních kvantech a ty, kteří přežívají, bychom nejraději neviděli. Proto shazujeme jejich vůli. Protože se nám nehodí do krámu. Protože by mohla odhalit krutou pravdu o našich vlastních rodičích. Protože nechceme vidět zvěrstva, kterých se dopouštíme.
Byl bych nadšený, kdyby se ještě za mého života mohli cikáni volně pohybovat po Evropě a žít si vlastním způsobem života. Rád bych potkával hrdé cikány. Co vy?
Bojíte se toho, co? Někde v skrytu duše se bojíte veřejně přiznat, že byste je nejraději viděli ve vyhlazovacích táborech, protože tak by dostaly vaše děti víc prostoru a vám by zbylo víc peněz, které teď odvádíte do systému sociálního pojištění. Peněz, za které, jak víme, si cikáni kupují laciný chlast, protože jim je sice dáváme, ale nikoho nenapadlo, že by bylo vhodné naučit je s nimi rozumně zacházet. To by totiž bylo politicky nekorektní, co? A toho se bojíte ještě mnohem víc.
Jenže, teď jděte, stoupněte si před vlastní děti a vysvětlete jim, že i vy pomáháte každý den k tomu, aby nikdy nezažily radost z pohledu na tančící bosou cikánku Perlu. Aby nikdy neslyšely cikánského jazzového houslistu Marka. Aby nikdy neviděly cikána Fera s přímým pohledem a zdviženou hlavou. Že každý den pomáháte zabíjet kulturu, aby měly vaše děti i při vašem minimálním úsilí co jíst, každý měsíc nové hadříky podle poslední módy a v létě dovolenou u moře. Ukažte jim fotky cikánských ghet (snadno dohledatelných v každém trochu větším městě), vezměte je tam na nedělní procházku, ukažte jim cikánské děti se smutnýma očima ve špinavých hadrech a přiznejte se neskromně, že tento obraz dlouhodobého znásilňování myslí je i vaše velkolepé dílo. Nebojte se přiznat svým dětem, že nejste dost silní na to, abyste podporovali cikánskou nezávislost.
Jaká je to představa, co?
Je vám na blití? Voila, jen si odskočte, na poblitou klávesnici není pěkný pohled.
Zamysleme se, prosím. Určitě nás napadne jakým způsobem se dá realizovat výše zmíněná nebo jakákoli lepší neasimilační cesta. Dejme to do placu, nebojme se jít s kůží na trh, udělejme něco pro lidi, které jsme se doteď snažili vyhladit. Přestaňme se chovat jako zvířata, kterým jde jen o větší kus masa na ohlodané kosti, laskavě jim odpusťme zdánlivě nevýhodnou evoluční strategii, přehlédněme zevnějšek a zajímejme se jací jsou uvnitř, zkusme je pochopit. Přestaňme si prosím konečně hrát na bohy a přetvářet lidi ke svému obrazu. Využijme prostředků, které máme, podejme jim obě ruce a pomožme jim najít sebe samé. Přestaňme se dívat na cikány skrz prsty a začněme je respektovat.
Upozornění: Tento článek obsahuje prvky pozitivní rasové diskriminace, silné citové manipulace a pravděpodobně i nepřesné informace. Přesto je myšlen jako velmi vážná výzva. Minimálně k zamyšlení.
