Budíček na infarkt

Ťuky ťuky … nic, nebudu vstávat, jsem unavený jako pes.

Ťuky, ťuky, ťukýýý … kdepak, nejsem tady a kdybych tady byl, stejně bych spal.

Ťuky, ťuky, buch, buch … sapr lot, koho to k nám čerti – ne, ne, nevstanu, nevstanu a nesvstanu.

Buch, buch, haló … ne, řekl jsem ne, je půl osmé, taková strašná hodina, nikdo mě přece nebude budit, když platim za svůj klidný spánek.

Buch, buch, buch, haló pane … tak to už ale vážně přestává všechno, tady končí legrace, řekl jsem, že nevstanu, tak nevstanu, ani kdyby … a krucipísek! Blokové čistění! Je to vůbec možné, abych na to zapomněl? Cože, kde mám auto? No, tam kousek vedle, však přece víte, modré ano … není? Jakže? Žertujete?

Tak rychle jsem nebyl oblečený a obutý už opravdu velmi dlouho (naposledy, když jsem chodil na základku). Vyletěl jsem na ulici, políbil modrou kapotu, zasalutoval policajtce, která mi právě vypisovala bloček, a zmizel tak rychle, že by mi to i Zoro záviděl a pára nad hrncem by zrudla závistí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.