Mezi ploty

Minulý týden jsem si připadal jako blázen. V pondělí dopoledne jsem měl (po několika urgencích) dostat ze servisu čerstvě nalakované auto. Bohužel servis nezafungoval ani zdaleka tak, jak bych si představoval, takže jsem musel jet do Brna vlakem a auto čekalo z mně neznámého důvodu ještě v pondělí večer ve frontě do lakovny.

Měl jsem tašku těžkou jako sviňa a v pátek večer jsem se s Leontýnou vydal autobusem do Prahy. Nejdřív chvilku poslouchala muziku ve sluchátkách a potom mi usnula na rameni. V Praze jsem ji vzbudil a vydali jsme se Metrem na cestu domů. Ve středu spadla na eskalátorech, takže jsem ji musel nosit i s tou taškou, která vážila asi tak milion tun. Když jsme kolem půlnoci dojeli domů, byl jsem úplně vyřízený a Leontýna plná dojmů. To ještě nevěděla, co ji čeká zítra.

Ráno jsme šli vyzvednout auto ze servisu (alespoň, že mají otevřeno v sobotu dopoledne, když už neumějí dodržet slíbené termíny). Dali mi slevu 20 procent z částky navýšené asi o 30 procent oproti původně odhadované ceně. Zaplatil jsem to, protože jsem auto fakt potřeboval a neměl jsem chuť kazit si víkend hádkou v servisu. To jsem ještě netušil, že když mi nalakovali zadní blatník, zapomněli zapojit zadní světla. Mé nadšení ze servisu HK Partner se tím samozřejmě ještě umocnilo. Leontýna se na mě trošku nechápavě dívala, když jsem obcházel auto a zkoušel co ještě nefunguje, ale naštěstí to bylo všechno. Tak jsem sice nadával, ale nakonec alespoň ne sprostě.

V poledne jsme vyzvedli kamaráda Mirka s přítelkyní Zuzkou a jeli do Bohnic. Mirek skvěle navigoval a našli jsme místo hned u brány do areálu Bohnické léčebny. Hned na Lauře a jejích tygrech jsme potkali kamarádku Martinu, která byla za celý den kupodivu jedinou známou tváří.

Mezi ploty nám bylo náramně. Fajn muzika, spousta atrakcí, ani jeden podnapilý jedinec na obzoru a počasí vydrželo až na závěrečný koncert Karla Plíhala. Stihli jsme ještě pár dalších kapel, mj. Priessnitz ve vrcholné formě, ale pro mě byl naprostým vrcholem už zmíněný koncert Karla Plíhala.

Naopak opakem vrcholu byl koncert Lenky Dusilové, která půlhodinu z vymezených šedesáti minut procvičovala ladění. Myslel jsem si něco o hvězdných manýrech, ale třeba tomu vůbec nerozumim.

Ze začátku jsem se toho trošku bál, ale nakonec musím konstatovat, že pro tříleté dítě je Mezi ploty naprosto srozumitelný a bezpečný festival. Leontýna se vyblbla jako už dlouho ne a když mi v sobotu večer povídala, že to bylo vážně hrozně skvělý a fakt hustý, nabyl jsem dojmu, že ze všech možností byla návštěva Mezi ploty rozhodně tím nejlepším, co jsme mohli podniknout. Doufám, že nám to vyjde i příští rok.

Příští týden se chystáme (jako obvykle) volit ODS, což je letos nepochybně nejlepší věc, kterou může kterýkoli volič podniknout. Doufám, že si to taky nenecháte ujít, ať nám ten lepší život přece jen nakonec vyjde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.