Proč jsi mě tu nechala?

Ráno vstanete a máte ji přímo před očima. Všímáte si víc než obvykle lehkých vrásek kolem očí, držení těla, zaujme vás její přímý pohled a cukající se koutky úst, jak se chystá na vás usmát. Mnohem ostřeji si vybavíte originální myšlenky, o které se s vámi rozdělila při posledním rozhovoru – bystrá a pozorná.

Čistíte si zuby a přemýšlíte, jestli jí chutná zubní pasta a jakou má asi barvu. Při holení si vzpomenete na její hladké nohy a potom ji vidíte jak sedí na posteli a češe si vlasy. Uvědomíte si ten cvik, účelnost a eleganci, které jste dřív nepozorovali.

Vidíte ji v noční košili, když si sundáváte pyžamo. Vážete si kravatu a napadne vás, jak jste ji poprvé viděli v letních šatech. Une expérience extraordinaire – ta slova se vám mihnou myslí, ale to už si přehráváte scénu, ve které spolu jdete nočním městem a máte tak trochu strach vzít ji za ruku. Šimrá vás v podbřišku, když si vzpomenete, že ten film, na kterém jste spolu byli posledně v kině si vlastně už vůbec napamatujete, ale cítíte její vůni, když vám šeptá do ucha.

Zamykáte byt a doufáte, že je v bezpečí a spokojená. Sama se sebou, se životem jaký vede, se svými úspěchy, povznesená nad své drobné chybičky. Jak se klíč otáčí v zámku, přeběhne vám mráz po zádech. Cvak!

Běžíte po schodech a vzpomenete si jak se zadýchala, když k vám šla poprvé. Netrénovaná na běh do čtvrtého patra. Cítíte její zrychlený horký dech na straně krku, lehce se usmějete a vyjdete z domu.

Venku je jaro po dešti, miliardy vůní se mísí s titěrnými kapičkami, které poletují ve vzduchu. Vynoří se další scéna, kdy stojíte před jejím domem, ona sestupuje po schodech a podáváte jí slunečnice. Odezíráte z tváře, že v té chvíli mohla být asi šťastná. Zastavíte se, protože se zastavil obraz. Zhluboka dýcháte, neslyšíte cvrkot. Zavíráte oči, které se vám zamlžily. Střih!

Běžíte vedle sebe obrovským parkem. Necháváte ji o prsa vyhrát ve vašem slavném společném závodu na tisíce mil cross country. Oba se smějete, padáte do trávy, oddychujete vedle sebe. Adrenalin se vytrácí, nastupuje dopamin, je vám fajn. Prohlížíte si její tvář, šíji, vidíte bít její srdce, jak jí zvedá hrudník, silné jako zvon. Bim bam!

Je osm hodin. Nastupujete do auta a otáčíte klíčkem. Sedí vedle vás, zapínáte si pásy. Usmějete se na ni, sešlápnete plyn. Nemluvíte, jen slyšíte pobavené syknutí, když projedete na oranžovou. Zase se usmíváte, ale neříkáte nic. Zastavíte, vypnete motor. Odpoutá se od auta i od vás. Rychlý polibek s přáním krásného dne vás hřeje, když si v práci vaříte čaj.

Čtete čerstvou poštu, ale zajímá vás něco jiného. Vrátíte se v čase, procházíte archivem, pročítáte společnou konverzaci. Zase to mrazení nad posledním … těším se věčer, miláčku. Potom se vytratí.

Když si večer doma svlékáte košili a házíte ji do pračky, stojí v koupelně a trpělivě vysvětluje, že bílá s barevným nejde přece dohromady, lásko – přece bys ji nechtěl mít růžovou? Usmíváte se a napravíte svůj prohřešek.

Večeříte naprosti sobě. Um, mhm, miláčku, to je luxusní, jak jsi to provedla? Vychutnáváte jídlo a dáváte si záležet, aby věděla, že lepší kuchařku svět dosud nepoznal. Uklízíte nádobí, jdete si zakouřit ven. Najednou vás obejme zezadu kolem ramen. Stojíte tam, vychutnáváte kouzlo okamžiku. Váš svět je růžový.

Pak najednou je půl třetí v noci, nemůžete spát. Leží vedle vás, ale nemůžete… nedokážete se jí dotknout. Nedýchá. To nejsilnější srdce se zastavilo.