Tento e-mail jsem dnes dostal od své dobré přítelkyně. Je to tzv. inteligentní nevyžádaná pošta, kterou čtu, protože vím o lidech, kteří by mi něco úplně zavrženíhodného nikdy neposlali. Jsou to lidé, kteří si váží mého času a toho si zase vážím já.

Jsem vděčný za partnera, který noc co noc pomačká peřiny, protože není venku s někým jiným. Za daně, které musím platit, protože to znamená, že mám stále zaměstnání. Za nepořádek, který musím uklízet po oslavě, protože to znamená, že jsem obklopen přáteli. Za šaty, které jsou mi trochu těsné, protože to znamená, že mám co jíst. Za trávník, který je třeba kosit, okna, která je třeba umývat a okapy, které je třeba opravovat, protože to znamená, že bydlím ve svém domě. Za všechny stížnosti, které poslouchám na vládu, protože to znamená, že máme svobodu projevu. Za volné parkovací místo, které je až na konci parkoviště, protože to znamená, že mohu chodit. Za vysoký účet, který platím po večeři s blízkými, protože to znamená, že jsem štědrý a že mám někoho rád. Za únavu a bolavé svaly na konci dne, protože to znamená, že jsem byl schopný těžce pracovat. Za otravný budík, který musím ráno vypnout, protože to znamená, že jsem ještě naživu. A konečně za tento e-mail, protože to znamená, ze mám přátele, kteří na mě myslí.

A ještě něco. Říká se, že člověk potřebuje jen 1 minutu, aby zjistil, že se mu nějaká osoba líbí, 1 hodinu, aby ji správně poznal, 1 den, aby ji začal mít rád či milovat, ale potřebuje celý život, aby na ni zase zapomněl. Přátelství je prostě přátelství. Pošli tato slova všem, na které nechceš zapomenout. Pokud toto nikomu nepošleš, znamená to, že stále spěcháš. A že jsi na své přátele zapomněl (aspoň pro tuto chvíli). Najdi 1 volnou minutu, anebo je to, co právě děláš, pro Tebe důležitější … ?

Má životní filozofie má k poraženectví a smíření se svým kousíčkem koláče zatím daleko. Takže věnuji těch pár minut svým přátelům zde, abych jim k tomu řekl své.

Já třeba nejsem vděčný za daně, protože mi připomínají v jak tragickém státě žiju a připomínají mi mou nedobrovolnou štědrost (tj. kolik flákačů živim). Nejsem vděčný ani za nepořádek, který bych musel uklízet po oslavě, protože by mi připomínal, jací jsou moji přátelé čuňata. Těsné šaty — za ty bych skutečně vděčný byl, ale nějak ne a ne se do toho stavu dostat. Vlastní dům nemám, takže jakékoli mytí oken mi připomíná, že makám na cizím. Stížnosti, které poslouchám na vládu mi nevadí jak u koho. Pokud jde o odborníky, tak ty beru jako svobodně projevený názor, ale běžné stížnosti na vládu mi připadají jako typický rys postkomunistické politiky, který má s demokracií společného jen málo. Bohužel i já jsem tím postižený, takže si ty řeči někdy neodpustím, místo abych vstoupil do politiky a snažil se to změnit, což by bylo typickým projevem zodpovědnosti za svou demokracii. Raději se ale vymlouvám, že nemám čas a to mě na sobě samotném trochu štve. Jinak jsem ale samozřejmě vděčný za to, že všichni můžeme chodit, to je bez diskuse, ovšem parkovací místo (pokud ho vůbec najdu) na konci řady mě varuje, že je nás moc, že aut je moc a že prostě neumíme zvládnout volbu našich předků. Vybrali příliš těsný způsob života a my se tomu neumíme postavit. Vysoké účty za večeři s blízkými mi nevadí, skutečně jsem rád, když se s nimi mohu sejít u jednoho stolu, ale okamžitá kalkulace mě donutí pracovat a hledat způsoby, jak si to budu moct dovolit příště. Takže ano, vysoké účty jsou pro mě motivací, ale nesmí to být příliš často, abych neupadl do deprese. Únava na konci dne je jasnou známkou toho, že jsem zase moc dlouho dřel a že bych se nad sebou měl zamyslet. Znamená to také to, že mi chybí trénink, což je další motivace.

A konečně, budík. Tak ten vypínám každé ráno několikrát, než se přinutím vylézt z postele. Protože vstávám (a mačkám si peřiny) už několik let sám a jediné co mě po budíku čeká, je práce, tak z toho skutečně nadšený nejsem a je mi to každodenní připomínkou toho, že musim ještě víc dřít, abych se jednou dočkal toho, až nebudu muset každé ráno vstávat, až budu mít takového daňového poradce, který mě zbaví daní, až budu mít uklizečku, která napraví zkázu připravenou mými přáteli, až budu moct najmout někoho, kdo bude opravovat můj dům a já budu hlasitě obdivovat jeho odbornost, až budu mít obleky šité na míru, až mi před domem poroste trávník v trvalé péči mého zahradníka, až moje vláda bude mít můj respekt, až budu mít auto s řidičem a vyhrazené parkovací místo před svým domem, až mi žádný účet za slavnostní večeři nepřijde příliš vysoký, až mi jednoho dne únava a bolavé tělo oznámí, že je čas. Čas přenechat své starosti mladším, čas dívat se, co dobrého se od nás naučili.

Pokud se toho ve zdraví dočkám, pak budu vděčný za to všechno čím jsme žili a co jsme byli. A čas od času si vzpomenu na ty nepříjemné záležitosti, které se mě už netýkají. Přál bych si, abychom se potom se všemi přáteli mohli sejít a popovídat si o tom s pocitem uspokojení.