Dálnice D1, přestože na ni nedám ve srovnání s některými jinými našimi dálnicemi dopustit, se stává bodem zvratů. Zvratů ze 130 na 80 km/h a skrz náklaďáky zpět. Od té doby, co se staví checkpointy pro elektronické mýtné, je pro mě totiž jízda po D1 naprostým utrpením.

Sotva se člověk vymaní z kamiony zahuštěného provozu a dostane se na rozumnou cestovní rychlost (130+ km/h), zpomaluje na 80 km/h, kvůli výstavbě dalšího checkpointu. Abych se přiznal, tak z toho opravdu rostu. Hlasitě nadávám, sprostě kleju, zvedám ruce k nebesům a ptám se, čím jsem si zasloužil několik posledních vlád, z nichž ani jedna mi nedokázala zabezpečit rozumnou cestu mezi dvěma našimi největšími městy.

Je opravdu tak těžké postavit skládací konstrukci checkpointu ukotvenou v betonu za 24 hodin? A je vážně tak neuvěřitelně složité zajistit při tom nerušený provoz? Proč se naše checkpointy vzešlé ze zpochybňovaného výběrového řízení musejí stavět několik týdnů? Proč se kvůli tomu musíme nechat omezovat v jinak plus minus plynulém cestování? Copak se tady nedají dělat jednoduché věci jednoduše?

Dobře, dobře, dost klení. Abych byl objektivní, přiznávám, že jsem zahlédl za poslední týdny několik značek a upravujících na přehledných úsecích rychlost směrem nahoru. Dokonce nám v ulici Na Radosti zrušili třicítku. Takže uznávám, že pár věcí nestojí úplně za houby, ale ta dálnice, má milá vládnoucí elitko, ta dálnice by si zasloužila o dost větší pozornost.