Před dávnými a dávnými časy, kdesi ve spirálním rameni jedné zapomenuté galaxie, žila byla malá holčička. Byla chytrá jako opička a stejně tak měla ráda banány. Nejraději měla banány nakrájené na kolečka v babiččině pudinku s čokoládou. A protože zrovna dneska dostala chuť na banány, vypravila se k babičce.

Zatímco holčička bydlela ve velkoměstě plném nástrah a lákadel moderní doby, babička se na stará kolena uchýlila do polopouště nedaleko za městem. Polopoušť nebyla ani velká ani malá, ani světlá ani temná, a už vůbec nebyla ani pustá ani plná nástrah. Jedině snad, že bychom za nástrahu považovali oázu, ve které přebýval sysel páskovaný. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Babička žila v malém domečku, který si vysekala do skály téměř přesně, ale ne tak docela, uprostřed polopouště. Nebylo jí ještě ani 125, ale z toho vysekávání ji už začínala chytat suchá a vlhká forma revmatického zánětu kloubů. Proto se už nepouštěla do mladistvých dobrodružství v barech velkoměsta a celkem vzato zřídka vycházela dál než 50 kilometrů od svého domečku. Zrovna dnes se chtěla vypravit pro novou směs s urychlovačem, protože si chtěla dosekat do skály vedle domečku ještě skromnou laboratoř, ve které by mohla v klidu, nerušena neustálými telefonáty z velkoměstské fakulty jaderné fyziky, zkoumat spinální pohyb neutronu.

Holčička poslala babičce e-mail a vypravila se na cestu. Vzala s sebou, jak už to tak v pohádkách chodí, malý batůžek, do kterého dala pro babičku koláč, znamenitý ročník Beaunois a několik nejnovějších vědeckých publikací, protože věděla, že babička se, kromě stálého psaní příspěvků do magazínu Modern Physics, ve čtení nejnovějších poznatků úplně vyžívá. Nastoupila do vznášedla, zapnula si bezpečnostní pásy, aktivovala autopilota, pustila si na monitoru kreslenou pohádku o čaroději ze země Oz a nechala se za nepatrného kolébání unášet známou cestou k babičce.

Zrovna když přicházeli klempíři, aby narovnali Plecháčovy pohmožděniny a zaletovali ho tam, kde byl polámaný, signalizační zařízení nad leteckým koridorem oznámilo, že trasa je odkloněna přes syslí oázu. „A jejejej“, pomyslela si holčička. Vznášedlo přešlo do stoupání a pomalu se začalo stáčet směrem odklonu. Holčička vypnula pohádku a začala se dívat z okna. Domečky ubíhaly velkou rychlostí a v dálce se začínala otevírat polopoušť. Zrovna když přelétala přes hranici mezi velkoměstem a neobydlenou částí polopouště, ve vznášedlu hrklo a na palubní desce se rozsvítila oranžová kontrolka. „A jejejej“, řekla si zase holčička, když se vznášedlo začalo pomalu snášet na písek. Naštěstí bylo ráno a slunce ho ještě nestačilo rozpálit.

Holčička zavolala tatínkovi a řekla mu, co se stalo se vznášedlem. „Dobře, dobře, nikam nechoď, hned tam budu,“ řekl tatínek. Holčička už ale nebyla včerejší, takže věděla, že není chvilka jako chvilka a hned neznamená úplně hned. Vystoupila ze vznášedla a rozhlédla se kolem. Nikde nic, jenom písek a agave. Z jedné strany obzoru velkoměsto a na druhé straně obrovské palmy syslí oázy. Nebylo to ani moc daleko a holčička si řekla, že by stálo za to trošku oázu prozkoumat. Jen se tak z dálky mrknout, jestli tam nebude něco zajímavého. Vyndala skládací vznášoběžku, což je — jak jistě tušíte — koloběžka na vzduchovém polštářku, a vydala se směrem k oáze.

Po pár kilometrech, které na vznášoběžce urazila za momentík, zaslechla pískot. „Aha, to bude asi sysel, musím si dát pozor, abych na žádného nenarazila,“ pomyslela si holčička a raději zpomalila. Jenže to už se začal nedaleko zvedat písek a holčička zahlédla partičku syslů v syn-konformaci blížící se raketovou rychlostí. Každý sysel měl na zádech malý jet-pack a uprostřed formace byl největší sysel se žlutou kšiltovkou. „Když to otočím, doženou mě ještě než dorazím ke vznášedlu,“ pomyslela si holčička. „Budu si s nimi muset poradit.“ Zastavila a počkala, než k ní dosviští syslí formace.

„Fííííí, so tady chseš, holšiško?“ obořil se na holčičku sysel s kšiltem. „Víííííš, še sem holšišky nesmějí! Vůbes nikdo sem nesmííííííí!“

„Jsem šla jenom tak kolem, že se podívám na oázu …“ odtušila holčička.

„Oázu jo? Oázu? So? So? Nelšíííí!“

„No jo, jenom jsem ji chtěla vidět, ale když říkáte, že sem nikdo nesmí, tak to já snad, že bych raději zase šla …“

Sysel se otočil a začal něco pískavě vykřikovat na ostatní. Holčička cítila, že to ve stádečku vře, ale snažila se zůstat klidná a nepropadat panice. Zaslechla jen útržky, ale přesto jí bylo hned všechno jasné. Ohlédla se, ale za ní stáli čtyři syslíci, kteří by jí určitě chytili, kdyby se pokusila o útěk. Kromě toho, sysli na jet-packu jsou rychlejší než malé holčičky na vznášoběžkách a vznášedlo bylo už docela daleko.

„Ne tak schurta, mališká!“ vypískl okšiltovaný sysel. „Sůstaneš tady a budeš nám sloušíííít!“

„Ale já jsem jenom malá holšiška, totiž holčička,“ opravila se holčička, „a musím se vrátit domů.“

„Vššak my už sííí tě zaškolííme,“ vypískl sysel a pacičkou se zlatými rolexkami naznačil ostatním co mají dělat. Kolem holčičky začali pobíhat ostatní syslíci, kteří vytáhli provázek a začali holčičce omotávat nohy. Snažila se vysmeknout, ale nešlo to, už byla omotaná až po pás. Než jí svázali i ruce, stačila ještě aktivovat nebezpečností navigátor. To už ji ale syslíci popadli a svištěli s ní do oázy. „Tak to je konec,“ pomyslela si holčička, „v oáze mě tatínek nenajde a budu muset nadosmrti sloužit syslům páskovaným.“ Měla už slzičky na krajíčku, ale protože byla statečná, zatla zuby a řekla si, že takovou radost syslům neudělá. Plakat nebude, ať se děje co se děje.

Když dosvištěli k oáze, zapískal největší sysel třikrát krátce, potom dvakrát dlouze a zase třikrát krátce. „To bude asi tajný kód,“ pomyslela si holčička, „to si musím zapamatovat.“

Na kraji oázy se otevřela z písku vrátka a sysli vtáhli holčičku dovnitř, do podzemí. Všude bylo příšeří, chodbičky byly osvětlené jen tlumenými modrými emitory fotonů. Na konci chodby si holčička všimla nákladní rampy, ke které přijížděli sysli s velkými bednami. Bedny nakládali do kontejnerů, na které už čekaly tahače. „Sííííí! Sopak, sopak?“ zapištěl největší sysel. „Mos se tady nerozhlíííííšej! A vy,“ ukázal na dva nejbližší sysly, zakryjte jí oči! Sysli vyskočili a omotali holčičce hlavu kouskem plátna. Naštěstí si nevšimli, že holčička vidí malou štěrbinkou ven.

Odvedli ji do malé komůrky a tam ji nechali svázanou se zakrytýma očima. Už tolikrát slyšela strašidelné historky o holčičkách a klucích, kteří zůstali v syslí oáze a nikdy se odtamtud nevrátili. Nevěděla co si teď počít, nemohla se hnout a všude kolem bylo úplné ticho.

Mezitím se na tatínkově komunikátoru rozblikalo světélko. „Tvoje holčička je v nebezpečí, tvoje holčička je v nebezpečí, tvoje holčička je v nebezpečí,“ ozval se hlas komunikátoru. Aktivoval holčiččinu linku, ale slyšel jenom vyzváněcí tón. „Šľaka,“ řekl si tatínek, když se zadíval na monitor a hned mu bylo všechno jasné. Nebezpečnostní signál byl vzdálený asi pět kilometrů od vznášedla a pohyboval se směrem k syslí oáze. Aktivoval linku na dopravní dispečink.

„Dopravní dispečink, prosím. Co pro vás můžeme udělat?“

„Moje holčička je v nebezpečí, potřebuji volný koridor k syslí oáze,“ řekl tatínek.

„K syslí oáze? To nemyslíte vážně.“

„Je tam moje holčička, potřebuji volný koridor,“ řekl už poněkud důrazněji tatínek.

„K syslí oáze nikdo nesmí, vaše žádost je zamítnuta. Děkujeme vám za použití našich služeb.“

Tatínek vypnul zadal do navigátoru směr k syslí oáze. „Neautorizovaný vstup do koridoru 5239, neautorizovaný vstup do koridoru 5239, neautorizovaný vstup do koridoru 5239,“ ozval se navigátor po chvilce a na displeji se rozsvítil známý dialog „Přerušit / pokračovat„. Tatínek zvolil „pokračovat„ a ve stejné chvíli uslyšel za sebou sirény.

„Manuální řízení, vypnout navigaci,“ řekl tatínek a potlačil vznášedlo dolů mezi skvosty moderní architektury. Zatáčka vpravo, zatáčka vlevo, další vpravo na periferii, teď rychle za roh a zastavit. Tatínkovo vznášedlo se zhouplo před obchodem se vznášedly. Tatínek slýchával, že v tom obchodě je možné všechno. Vyskočil ven a vběhl dovnitř.

„Dobrý den, co si přejete?“ zeptal se ho tlusťoučký prodavač s poněkud nepřátelským výrazem.

„Přál bych si vznášedlo bez bonzáckého autopilota.“

„Bez bonzáckého autopilota? Ale pane, vznášedla bez bonzáckého autopilota se už dvěstě let nevyrábějí!“ vytřeštil na tatínka oči prodavač.

„Podívejte se, vyrábějí, nevyrábějí, venku mám Hoover 9000 v jedinečné tmavězelené metalíze. Chci vznášedlo bez bonzáckého autopilota a tamto,“ ukázal směrem ven, „vám nechám protihodnotou.“

Prodavači se zaleskly očička. „Nóóó … když je to takhle, … snad bychom se mohli nějak domluvit. Pojďte se mnou,“ řekl prodavač a udělal krok proti skleněné zdi. Ta se otevřela a za ní byl jen tma a … barevný vír. Dveře byly najednou obrovské. Prodavač udělal další krok a jeho noha zmizela ve víru. Po dalším kroku chytil tatínka za ruku a s posledním krokem ho vtáhl dovnitř.

Najednou stáli zase zpátky v obchodě. Vypadal ale nějak jinak. Tatínkovi se alespoň zdálo, že vypadá jinak, chvilku si nebyl jistý. Evidentně to ale nebyl stejný obchod, protože nikde neviděl poslední modely vznášedel a všude ležela vrstva prachu. „Kde, kde, kde to jsme?“ vykoktal.

Pokud se ještě zoufale nenudíte, což o vás mimochodem leccos vypovídá, plynule pokračujte k následující části.