Nejdříve si raději přečtěte předchozí část, jinak se vám bude zdát, že bychom měli přestat hulit. I když, to se vám dost možná bude zdát tak jako tak. 
„Vážený pane, uklidněte se, jsme právě v paralelním obchodu,“ řekl úplně klidně prodavač.
„Paralelním obchodu? Cože? To je nějaký spekulativní trik?“
„Pane, nemohl jsem si nevšimnout, že máte poněkud naspěch, takže si teď bleskově vyberte vaše vznášedlo a padáme odsud. Ostatní vám vysvětlím později,“ usmál se prodavač a tatínek si všiml, že teď už vůbec nevypadá nepřátelsky.
„Okey, co tohle?“ ukázal tatínek na vznášelo, které vypadalo, že ho řídila ještě jeho pra-pra-babička.
„Gratuluji pane, skvělá volba,“ řekl prodavač a z náprsní kapsy vytáhl startovací kartu. „Sedněte si a proleťte tamtím sklem. Až bude po všem, stavte se zase u mě v obchodu,“ pokynul mu vlídně prodavač a dal mu do ruky balíček. „Tohle budete určitě potřebovat,“ řekl a udělal krok zpět do víru, který byl stále otevřený za ním.
Vír zmizel. Místo něj bylo jen sklo. Trošku zaprášené, ale na dotyk — jak si tatínek hned ověřil — úplně normální sklo. Ani nestačil poděkovat.
Podíval se na balíček. „Co by to tak mohlo být?“ Rozbalil ozdobnou šňůrku a vytáhl masku. Byla to maska vyhynulého ptáka. Matně si vzpomínal, jak mu dědeček kdysi vyprávěl o obrovských křídlech orlů, majestátních králů oblohy, kteří žili dávno předtím než se tatínek narodil.
„Fajn, fajn,“ řekl si tatínek. „Nasadím si tuhle masku a jenom proletím tamtím sklem. To bude hračka.“ Nasedl do stařičkého stroje a nastartoval. Chytil knipl, sešlápl pedál a … proletěl sklem.
Sklo se s ohlušujícím rachotem rozbilo a vysypalo ven na ulici. Vlastně to nebyla ulice, všude okolo bylo úplné prázdno. Najednou to udělalo pimp! a před tatínkem se otevřel barevný vír. „Chtělo by to zdokonalit triky, prodavači,“ pomyslel si s úsměvem tatínek a vletěl do víru.
Holčička se pomalu rozkoukávala maličkou štěrbinkou, kterou jí sysli nechali na pravém oku. Byla v malé místnosti s tmavými stěnami. Stolek, židle, hromada optických disků, nikde nic, co by jí mohlo pomoct. „Nesmím propadnout panice,“ pomyslela si holčička. „Co by asi udělal tatínek? Ten si vždycky ví rady.“ Vtom zahlédla v rohu sysla. Seděl tam a díval se upřeně na ni. Měla co dělat, aby nevyjekla.
„Mě se nemusíš bát. Jsem tady už druhý den,“ řekl sysel a holčičku napadlo, že u toho vlastně vůbec nešišlá. „Žlutá kšiltovka mě tady zavřel, protože jsem s ním odmítl dále spolupracovat.“
„Spolupracovat na čem?“ zeptala se opatrně holčička.
„Syslové už odpradávna pálí vynikající tequilu z agave, která je všude kolem. Ještě před dvěma dny jsem byl hlavní technik,“ řekl pomalu sysel a bylo vidět, že ho to velmi vyčerpává. „Před pár lety ale ovládla výrobu tequily žlutokšilťákova mafie a do tequily začali přidávat halocinogenní přísady. Všem nám tvrdili, že děláme dobrou věc, prý pro zábavnější svět! A já, stejně jako ostatní, jsem jen slepě plnil příkazy. Pomalu mi ale docházelo, že to co tady děláme, není asi úplně legální. Myslel jsem si, že se něco změní, když nebudou mít hlavního technika. Oh, jak jsem byl naivní,“ odmlčel se sysel.
„To mě mrzí,“ zašeptala holčička. Sice jí nebylo jasné o čem sysel mluví, ale věděla, že je v pěkné kaši, stejně jako ona.
„Jak vidíš, jsem svázaný stejně jako ty, takže si zoubky nedosáhnu na provaz,“ pokračoval sysel a holčička dostala nápad.
„Kdybych se k tobě dokutálela, mohl bys překousat můj provaz a já bych tě potom mohla rozvázat,“ vyhrkla a začala se překulovat směrem k syslovi. Ještě kousek, tak … a ještě jednou, výborně. Teď byla otočená zády k syslovi a ucítila, jak jí dýchá na ruce. Potom uslyšela jak pomalu kouše provaz. Ucítila jeho zoubky a najednou měla ruce volné.
Uvolnila si oči, sundala provaz z nohou jala se rozvazovat sysla. Nejdřív mu odvázala pacičky a když mu sundala provaz z nožiček, všimla si, že sysel je ošklivě zraněný.
„Bolí to?“ zeptala se něžně.
„Teď už ani ne, skoro to necítím, ale obě nohy mám polámané. Žlutokšilťák nikoho nešetří.“
Holčička stiskla zuby, aby se nerozplakala. Rozvázala syslovi nožičky a vzala ho jemně do náruče. „Neboj se, dostaneme se odsud.“
Tatínek se řitil v prehistorickém vznášedlu mezi domy v letové hladině taxíků. Věděl, že tady ho nikdo hledat nebude, když na sebe neupoutá pozornost. Přeletěl okraj polopouště, minul holčiččino vznášedlo a potom uviděl její vznášoběžku, ale holčička nikde. Jen několik stop v písku. „Proč mě jenom neposlechla?“ ptal se sám sebe.
Zpomalil a začal ve zvětšujících se kruzích oblétávat vznášoběžku. Po chvilce zahlédl v písku další stopy. Přistál a když vystoupil, měl pocit, že písek pod ním se zachvěl. Zadupal a uslyšel dutý zvuk. Začal hrabat rukama v písku pod sebou. Najednou zavadil rukou o něco kovového. Odhrabal ještě trochu písku a uvědomil si, že se dívá na dveře. Jenže kde mají kliku?
Začal odhrabávat celé dveře, ale klika nikde. „Třeba bych se mohl probořit dovnitř,“ napadlo ho. Vyskočil a vší silou dupl na dveře. Zachvěly se, ale držely. Vyskočil znovu a zase vší silou dupl. Pořád nic. Vyskočil jak nejvýš dokázal, skrčil nohy k tělu a při dopadu dupl až ho zabolely paty. Dveře vibrovaly, ale ne a ne povolit. Zezdola uslyšel pískání. Nejdřív třikrát, potom dvakrát, potom zase třikrát a dveře se pod ním najednou otevřely.
Skutálel se po schodech a rychle se zvedl. Stál přímo proti skupince asi deseti syslů. Ti začali strašlivě pištět a rozutekli se do postraních chodbiček. Tatínek tušil, že jeho holčička bude někde v té spleti chodeb. Podíval se na zápěstní komunikátor, na kterém viděl blikající tečku. „To je nebezpečnostní signál!“ zaradoval se a rozběhl se chodbou směrem za tečkou.
Holčička pomalu otevřela dveře a uslyšela, jak někdo běží chodbou. Opatrně vyhlédla ven a vyjekla. Proti ní běžel orel!
„Aha, tauy jsi, houem pouď, musíme puyč,“ zahuhlal orel. Holčička stála jako přimrazená.
„Tatínku?“
„No, houem, houem, u uedí, ue uem tu,“ zahuhlal zase orel.
„Tati, co to máš na hlavě?“
Tatínek si sáhl na obličej a hned mu došlo, proč sysli utekli. Orlí zoban v nich probudil dávno zapomenuté rexlexy. Mysleli si možná, že nastal jejich soudný den. „Aha, tohle, tohle je jenom maska,“ řekl tatínek a sundal si orlí masku. „Pojď honem, není ti nic? Musíme zmizet.“ Vtom si všiml, že holčička chová sysla. Přísně se na ni zadíval.
„Tati, můžeme ho vzít s sebou? Je to můj kamarád. Zachránil mě.“
„Jistě je to Tvůj kamarád?“ trošku pochybovačně si tatínek měřil zvířátko schoulené v holčiččině náručí.
„Ano, tatínku. Je zraněný. Musíme mu pomoct,“ zašeptala prosebně holčička a chodbou se začal ozývat dusot stovek malých nožiček.
„Dobře, dobře, dej mi ho a jdeme,“ zavelel tatínek. Holčička mu podala sysla, který vyčerpáním usnul. Tatínek ho vzal a opatrně ho zabalil do své bundy. Do druhé ruky chytil holčičku a utíkal chodbou k východu. Dupot se rychle blížil.
Naštěstí tatínkové utíkají rychleji než sysli. Když byli venku, tatínek naskočil do prastarého vznášedla, holčičku posadil za sebe a opatrně jí podal sysla. „Už se nemusíš bát, hned budeme pryč,“ řekl klidným hlasem a usmál se. „Jenom dávej pozor tady na Tvého přítele.“ Nastartoval vznášedlo a v mžiku nechali syslí oázu daleko za sebou.
Přistáli u holčiččina vznášedla. „Seď tu, podívám se na to,“ řekl tatínek a holčička přikývla. Tatínek otevřel vnější ovládací panel a chvilku ťukal něco na klávesnici. Mračil se u toho, takže holčičce bylo jasné, že určitě zase zanedbala údržbu.
„Šikulko,“ oslovil ji tatínek, když zase zavřel ovládací panel. „Zavolám babičce, ať ti pomůže svinout novou zážehovou cívku. Tahle sice ještě chvilku vydrží, ale na cestu zpátky už by stačit nemusela.“
„Takže můžu pokračovat k babičce?“ zeptala se celá rozradostněná holčička.
„K babičce přímo musíš, protože na tebe čeká s kotlem pudinku. Nikdy by mi neodpustila, že jsem tě nenechal letět. Dnešní epizodu probereme jindy, ano? Stejně mám pocit, že na to hned tak nezapomeneš a příště tatínka poslechneš. Nebo ne?“ usmíval se tatínek.
„Spolehni se, tati,“ usmála se holčička. „Ale co tady s mým kamarádem?“
„Neboj se, babička už si bude vědět rady. Přiletím za vámi, jen si, když už jsem tady, musím něco vyřídit v oáze. Stejně jsem to měl udělat už dávno,“ řekl tatínek a nasadil si orlí masku.
