Už zhruba rok se potýkáme s nedostatkem lidí. Snažíme se přijmout další, ale ti, kteří k nám chodí na pohovory, jsou veskrze agenturní odpad. Jedinci, kteří mají životopis prošpikovaný zkratkami moderních technologií a nezřídka dokonce i praxi na několik stran. Ovšem po klasickém dvouhodinovém pohovoru zpravidla odcházejí a zklamány jsou obě strany. Děláme tedy něco špatně?
Možná ano, možná ne. Ale slyším to i z jiných firem. Opravdu profesionálních programátorů je podle všeho momentálně jako šafránu. Buď pracují na vlastních projektech ve vlastních firmách nebo mají teplé místečko, na kterém dříve či později úplně zakrní. Pár opravdu dobrých je špičkově placeno tam, kde vědí co v nich mají. A nikdo z nich se nechystá odejít.
Člověk by si řekl, že při množství absolventů, které vychrlí každoročně naše vysoké školy, by mělo být lidí dost. Jenže nám se čerství absolventi moc nehodí. Nemáme čas na to, abychom je vychovávali pro někoho jiného. Potřebujeme trošku zkušenější lidi, kteří pro nás nebudou zátěží, ale naopak nám uleví. Vždyť ani my nechceme být denně v práci do noci.
Poslední dobou všichni křičí, že máme málo vysokoškoláků a naše ekonomika se stane závislou na cizincích. Otázkou je, jestli už to tak náhodou není. Když jsem dělal pohovory, dostali se ke mně lidé z východu, dálného východu, ale také z Mexika a Chile. Čechů bylo v porovnání s množstvím cizinců opravdu poskrovnu a navíc byli kvalitativně v průměru o třídu níž než cizinci. Protože naši vzdělaní a perspektivní lidé odcházejí pracovat za hranice. Proč by taky ne, když zdejší podmínky jsou ve srovnání třeba s Německem spíše tristní.
Z toho všeho jednoznačně plyne, že by se firmy měly více starat o vysokoškoláky, kteří budou končit školu teprve za rok za dva. Jejich nástupní platy totiž nejsou nijak závratné, ale nasazením, potažmo chutí něco dokázat, zpravidla předčí dva až tři stálé zaměstnance, kteří už si na své posty zvykli. Za dva roky na juniorské pozici, málokterý z nich neodvede kus pořádný práce.
Moudré firmy, zpravidla řízené zahraničním managementem, už na to přišly dávno. Poskytují stipendia, výhodné půjčky se závazkem, lákají studenty na zajímavé projekty — investují do budoucích zaměstnanců s předstihem. A tyto firmy jsou z pohledu HR víceméně v pohodě, protože mají stálý přísun svěžích sil.
Ale není to jen o tom, vnutit člověku závazek, předtím než se stihne ve světě pořádně rozkoukat. Spolupráce se školami by měla být motivační také pro učitele. Vždyť se dokonce přímo nabízí model zainteresovanosti vyučujících na pracovních výsledcích svých žáků. Mohlo by to fungovat třeba tak, že za každého zaměstnance, který se po dvou letech ukáže jako kvalitní, by škola inkasovala dodatečné prémie od firem, které by měla z větší části povinnost rozdělit vyučujícím, kteří daného člověka vzdělávali pro budoucí zaměstnání.
Protože téměř všechny školy dnes mají systém kreditů za složené zkoušky a je zcela jasně evidováno, u kterého vyučujícího žák zkoušku vykonal, dala by se rozdělit zmíněná prémie velice přehledně. Samozřejmě by museli své dostat nejen zkoušející, ale i cvičící, atd. Ovšem to už jsou nepodstatné podrobnosti. Důležité je, že by se to celkem transparentně dalo realizovat bez nějakých enormních vedlejších nákladů.
Pokud by tedy firmy spolupracovaly poslední dva roky před nástupem do praxe nejen se žáky, ale dávaly by také nějaké peníze vyučujícím po praktickém potvrzení kvality přípravy jejich studentů, nejspíš bychom byli relativně brzy překvapeni mezinárodní konkurenceschopností mladé generace.
Má to ovšem jedno úskalí. Jakmile bychom dosáhli toho, že kvalita přípravy na budoucí povolání by se zvýšila (a troufám si tvrdit, že při takovéto motivaci by se zvýšila razantně), přišly by zahraniční firmy s tím, že budou platit našim školám za kvalitní lidi. Samozřejmě více, než by si mohly dovolit firmy místní. A byli bychom zase tam kde předtím.
Jelikož už je moc hodin, nechám si dokončení této úvahy na jindy. Nebo ji chcete dokončit někdo místo mě? Přijdete na to, jak by se dalo zabránit emigraci kvalitních lidí?
