Je to asi čtrnáct dnů, co jsme dělali doma palačinky. Házel jsem je do vzduchu, vyloženě jsem si s tím vyhrál, náramně jsem se bavil. Přítelkyně je potom napěchovala náplní a poskládala jako kapsičky na talíře. Byly skvělé, ale Leontýně se moc nelíbily, protože na sbalené palačinky není zvyklá. Dává přednost úhledně srolovaným.

Včera jsme byli na návštěvě u naší kamarádky a jejích rodičů. Bylo to super, Leontýna se myslím báječně bavila úplně s každým a všichni měli z Leontýny výbornou náladu. Má ten dar, funguje jako léčivý prostředek na cokoli. Nabitá neuvěřitelnou energií. Fyzicky pro nezkušeného naprosto likvidační, ale psychicky pro každého totálně regenerující. Ale to není to, o čem chci psát, tento článek je o palačinkách.

Seděli jsme u stolu, povídali si a Leontýna dělala blbinky s malým i velkým Ijáčkem. Nikdy bych nevěřil, jak vděčná dokáže být barevná plyš. Ale o tom ten článek taky není. Je přece o palačinkách.

Teta nám donesla palačinky chvíli potom, co jsme si sedli ke stolu a dostali své kávy, čaje, etc. Byly srolované jedna na druhé, naplněné marmeládami z lesních plodů. Byl jich plný talíř a voněly naprosto luxusně. Sotva je ale postavila na stůl, napřímila se Leontýna v největším křesle široko daleko, podívala se na nás s vážnou tváří, ukázala prstíkem na talíř a vyřkla své obvinění i rozsudek: Vidíte! Takhle se dělaj’ palačinky!