Je to zvláštní, jak na mě působí filmy z černého kontinentu. Když jsem se díval na tento a metr vedle mě spala moje žena, metr za mnou můj syn … Pokud jste ten film viděli, věřím, že chápete o čem mluvím.

Nevím, jestli mám doufat, že shoda s konkrétními událostmi ve zmíněném filmu je čistě náhodná. Sebezáchovná část mozku mi říká, že bych měl věřit raději tomu, že se zmíněné události nikdy nestaly a realita je daleko od toho, co jsem viděl na plátně. Naneštěstí je tu sebedestruktivní část, která pochybuje.

Nedávno jsem tady psal v komentářích o tom, jak je pohodlné pracovat pro farmaceutické firmy. Teď si nejsem jistý, jestli bych ještě někdy chtěl. Představuji si jak usínám vedle své ženy každou noc a sebezáchovná část mého mozku si říká, že třeba zrovna ta firma, pro kterou dělám, je na straně dobra. A ta sebedestruktivní se snaží položit na misku vah pohodlí našich životů a krutost k životům jiných. Tisíce kilometrů ode mě.

Ale ponechme stranou farmaceutické firmy. Co firma, pro kterou dělám teď? Na podložce od myši jsou napsáné zásady dobra a každý zaměstnanec by je měl ctít. Sebezáchovná část mi říká, že by je určitě management nerozdával, kdyby stejné zásady sám nectil. A ta sebedestruktivní, která má představivost ve vysokém rozlišení? Představuje si nadnárodní management při podpisu kontraktu na dodávky nějaké farmaceutické firmě …

Prakticky cokoliv, co uděláme tady, v takzvaném civilizovaném světě, znamená ztráty na životech. Na životech, které jsou nám cizí, vzdálené tisíce kilometrů.

My to samozřejmě neřešíme. Média nás — pomocí denní porce krve a nesmyslného násilí — naučila ignorovat podobná dramata, která se odehrávají pod hranicí bídy. Moc dobře víme, že jakmile to začneme řešit, přiznáváme svůj podíl na vině. A ruku na srdce, kdo z vás má odvahu usínat s pocitem, že má ruce od krve?