Včera jsme byli nakupovat. S oběma dětmi, samozřejmě. Menší pucloň se držel v košíku a všechno mu připadalo děsně zajímavé, smál se kolem sebe a nevěřícně koukal (asi na cenovky, které mu stejně jako mně, asi přišly krapet mimo). Větší se snažila řídit košík, což se neobešlo bez neustálých korekcí dráhy z mé strany, protože nekoukala nalevo napravo, prostě jela. Zachránil jsem pár důchodců před naražením na mrazící pult, což nedovolilo Leontýně vytvořit high-score a nedostala ani žádné body za umělecký dojem (důchodce rozplácnutý smykem a zapasovaný do mražáku je za +5, atd.).

Po slabé půlhodince, kdy pochopila, že samoobsluhový carmageddon se dnes konat nebude, už začalo nakupování Leontýnu nudit. To už jsme ale naštěstí stáli u pokladny. A tam se situace rapidně zhoršila. Leontýna byla hubatá (až bych řekl skoro i drzá) jak to ona umí, protože nuda u pokladny nedává moc prostoru k seberealizi. Situace se vyřešila kouzlem nechtěného. Řekl jsem totiž: To si odskáčeš!

Nevím jak mě to napadlo, ale asi mě inspiroval obrovský volný prostor za pokladnami, takže jsem dodal: Třikrát tam a zpátky k támhletomu oknu. Tam po právé noze, zpátky po levé noze. A už skákej!

Světe div se, Leontýna začala skákat, prodavačka měla co dělat, aby nevyprskla smíchy a byl klid. V obchodě už nikdo nebyl, takže jsme bleskově naskládali věci do košíku, zaplatili a jelo se. Leontýna byla vyblbnutá, dostatečně realizovaná a tím pádem nezlobila. Odskákání budeme aplikovat rozhodně častěji!