Zásah

Dneska umřel pan Architekt. Nějak mě to zasáhlo, protože jsem si ráno četl jeho životní příběh na nějakém zpravodajském serveru. Říkal jsem si jak je to fajn, že potkal ženu svého života, narodila se jim dcera, jeho život je konečně super, měl jsem z toho radost, moc jsem jim to štěstí přál, přestože šlo o úplně cizí lidi. Několikrát jsem si na to potom během dne ještě vzpomněl – prostě mě to lidsky pozitivně zasáhlo … a teď najednou už není žádný jeho život, asi jen odkaz – u nás poněkud kontroverzní.

Přestože jsou to lidé, které neznám, je to jako román, ve kterém hlavní kladný hrdina v polovině umírá. Nevím jak moc byl pan Architekt kladný, ale zůstává z toho nahořklý pocit, že končí jedno lidské štěstí.

Na pozadí války v Gaze je to prkotina, ale možná že je to tak blízko nebo čert ví proč, zasáhlo mě to víc. Asi proto, že jde o konkrétního člověka, s konkrétní tváří, osudem.

Vzpomínám si, jak jsem kdysi ráno, před odchodem do školy, sledoval zprávy. U záběrů začínající války v Zálivu mi bylo do breku a měl jsem z toho pocit zmaru. Ale to bylo kdysi a byla to první válka, jejíž začátek jsem sledoval v přímém přenosu.

Teď je to jako kdybych sledoval smrt v přímém přenosu a svým způsobem závidím svým předkům, kteří neměli k dispozici pokročilé informační technologie a to co je zasáhlo se odehrávalo zpravidla v jejich bezprostřední blízkosti. Když už je to zasáhlo, dotýkalo se jich to velmi osobně. Říkám si, že jim možná bylo o něco lépe. O něco osobněji.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.