Byl jsem si ve večerce koupit něco k jídlu cestou z práce. Byla tam cikánka, tak kolem čtyřiceti a kupovala si sušenky. Nemyla se ovšem asi měsíc, možná déle. A ta večerka je opravdu malá.
Stál jsem úplně na opačném konci prostoru zvícího tří čtverečních metrů — prostě co nejdál — a stejně jsem měl nutkání zvracet.
Ta maličká paní si vybírala opravdu dlouho, zřejmě špatně slyšela nebo co, všiml jsem si, že měla něco s uchem. Roztržené, možná po nějaké rvačce, těžko říct. Každopádně, kávenky neměli a tak si vzala sáček zrnkové kávy. Suma sumárum s míňonkami, které vyhrály její soukromý konkurs, to bylo devatenáct korun.
Když odešla, tak paní prodavačka povídá, jestli bych mohl otevřít dveře. Ale řekla to slušně a bez úšklebků, čímž si získala můj respekt. Když jsem platil, tak říkám, že jí najdu ty drobásky. A ona na to, že fakt nemusim, protože tam byl nějaký pán co zaplatil výhradně drobnými. “Víte, oni jak teď nemají peníze …” Ano, neumějí s tím málem hospodařit, protože je to nikdo nenaučil. Takže na konci měsíce sbírají drobné kde se dá.
Tak jsem povidal, že to chápu a nic se neděje, když mi vrátí na tu stovku moře korun, dvoukorun a pětikorun, které už držela v ruce.
“Je to boj, že?” povídám.
“Ano, je to boj … ” si posteskla.
Tak jsme se hezky rozloučili a popřáli si pěkný večer. Nemá to ta paní jednoduché. V Brně totiž uprostřed cikánské čtvrti není nic jiného než malé večerky. Asi čtyři v okruhu 500 metrů.
Přemýšlel jsem, proč to tak je, protože tam bývalo i dost obchodů, ale jsou všechny zavřené a chátrají. Špinavé výlohy rozbitých starých domů jsou branou do světa, ve kterém žije nejubožejší evropské Etnikum.
Napadlo mě, že by to mohlo být tím, že ve večerkách se dá těžko krást. Jak tak nad tím přemýšlím, jsem o tom skoro přesvědčen. Přijde mi velmi smutné, že cikáni si svůj životní prostor sami takto zhoršují.