Tak jsem ztratil bezrukou šnůru. Znáte to, taková ta šikovná věc, která umožňuje telefonovat v autě bez externího policejního obodování. Myslel jsem si, že a) mi ji někdo vzal z auta, b) mi ji někdo zcizil ze stolu, c) jsem ji někde vytratil cestou mezi kanceláří a  autem. Bod c byl nepravděpodobný a já tudíž namíchnutý.

Nová plastiková šnůrečka, jejíž výrobní cena je jeden fufnik se prodává v koncové ceně za cca padesátinásobek. Tedy, nic pro mě, protože cena telefonu byla ještě o něco nižší a šnůrečka byla součástí sady. Další volba je neznačková šnůrka za polovic. Požádal jsem tedy ex-přítelkyni, která jela zrovna do obchodu s mobilním i jiným zbožím. Dovezla šnůrečku k jinému telefonu.

Uplynul týden a já jsem vypral své barevné košile. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v pračce objevil šnůrečku (zřejmě jsem ji rafinovaně skryl v náprsní kapse). Moje další překvapení (které mě dohnalo napsat tento příspěvek) bylo, že funguje absolutně bez závad. Asi doporučím firmám, které ji vyrobily, aby ji označily za pratelnou do 60°C. Prací prášek dodá lesk, aviváž není překážkou. 😉

Update o den později: Přestal fungovat mikrofon, asi jsem tu aviváž přeci jen neměl použít. 🙁

Říká SE, že odříkaného chleba největší krajíc. Asi na tom něco bude, protože já, který jsem vždycky nesnášel úředničinu a k oficírům jsem měl odjakživa odpor, jsem poslední dobou zavalen hromadami dokladů, výpisů, potvrzených kopií, pořadačů, žádostí, děrovaček, protokolů, sešívaček, přiznání, rozešívaček, obousměrných obálek a statistických šetření (obzvláště trestuhodná forma úřednického terroru). Sny o elektronickém podepisování se vytrácejí a s chief executivní pozicí přichází tvrdé vystřízlivění.

Prý elektronický obchod bude bezpapírový. Člověk by to tak nějak čekal, ale povídali, že mu hráli, papírů neubývá. A protože vás nikdo nikdy neviděl, vy jste nikdy na vlastní oči neviděli prakticky žádné zboží, přestože obracíte miliony, musíte všechno posílat nejlépe ve dvou vyhotoveních, do vlastních paciček. Proto razím zásadu dokladu na vyžádaní (paper on demand) a nikomu nic neposílám. Koneckonců, zákon to nevyžaduje a databáze si bude zákazníkův nákup pamatovat ještě za deset let, když na to přijde. To už papír bude dávno vybledlý nebo dočista ztracený.

Číst dále →

Nakonec jsem odcházel z práce po půlnoci. Všechno úhledně zabalené, orazítkované záruční listí, et cetera. Dojel jsem na poštu o půl jedné. Na hlavní poštu. V půlmilionovém městě. Měli zavřeno, jak jinak. Naštěstí noční provoz funguje od jedné.

Když jsem dojel na kolej, party byla v plném proudu. Chodba obsazená lidičkami, dveře do pokojů otevřené, stereo na hranici fyzikálních zákonů. Slyšel jsem to, už když jsem stál venku před kolejí, ale říkal jsem si, že asi blbnu, protože kdo by si pouštěl muziku tak nehorázně nahlas ve dvě v noci, že.

Než jsem se dostal ke svým dveřím, asi desetkrát jsem se představil (občas i opakovaně), s díky odmítl asi půl litru čistého alkoholu v laciném roztoku z jablek, popovídal si s několika lidmi o tom, jak se jim pěkně studuje a jaké jsou jejich růžové plány. Také jsem si vyslechl, že nevypadám zle na svůj věk a nějaká mladá dáma se mě začala vyptávat, jestli si nemyslím, že jsem se sexem začal brzy. Na to jsem odvětil, že za mých dob byla prostě jiná doba. Mám pocit, že jsem tomu v tu chvíli snad i věřil.

Před svým pokojem jsem se dozvěděl od chlapce, který tam právě rozváděl diskusi o Kurtovi Cobainovi a vraždě J.F.Kennedyho, že vypadám jako docela šťastný chlap (mluvil spisovně, neboť, jak jsem se dozvěděl záhy, byl z Ostravy a rád se tam vrátí).

Číst dále →