Software psaný jednotlivcem je téměř živá bytost. A jako takový se mění – mnohdy zdánlivě bez příčiny.
Spoustu věcí člověk nenapíše na první pokus tak, aby na nich jeho oči zálibně spočinuly i o pár týdnů později. Pokud čtete vlastní kód manželce místo předehry (jako my všichni), změny jsou prostě nevyhnutelné, protože u špatného kódu by ji mohla rozbolet hlava, což jistě nechcete riskovat.
Ivan a Jiří se předhánějí v médiích o to, kdo chytil Radovana za mizející pačesy, kdo se zasloužil o jeho dopadení, kdo udělal to či ono, a kdo naopak ne. Přitom šlo o dosti běžné zadržení muže, který se evidentně ani příliš nesnažil svému odchytu zabránit. Prostě si vyjel za hranice bezpečné zóny, nestačily mu prostředky na úplatky a spadla klec. Školácká chyba nehodná muže Radovanova formátu. Jestli někdo udělal něco pro to, aby byl dopaden, byl to především samotný podezřelý.
Teoreticky vzato, vůbec bychom neměli existovat, a každopádně bychom neměli mít žádnou možnost dělat to, co děláme – a přesto se činíme. Jsme jako krysy v domě – působíme uvnitř společnosti, ale nevztahují se na nás pravidla, podle kterých je organizována. Náš svět je celý ze železobetonu a oceli, ve spárách je málo děr, což vyžaduje mazanou krysu. V tomto světě je doma jen krysa z nerez oceli.