Člověče, nezlob se

U nás se odnepaměti hrálo Člověče, nezlob se. Paradoxně ho hráli dospělí. My děti, jsme se toho odmítly už v pubertě dále účastnit, protože jsme nemohly vydržet ty jejich řeči. Při každé hře to vypadalo na rozvod budoucích manželů (aby bylo jasno, naši se brali po padesátce, kdy už bylo jasné, že jim to jako klape), ale nikdy to tak daleko naštěstí nedošlo.

Táta vždycky vyhraje. Nevím jak to dělá, ale jsem si jistý, že v tom není ani kousek švindlu. On totiž, když jede na dovolenou, má počasí dle vlastního výběru. Když si vybere ženu na celý život, je to naše máma. Když se rozhodne budovat, všichni obdivně chodíme kolem a nestíháme žasnout. Exkluzivní dřevník o rozloze menšího bytu (chybí už jen záchod, dvě stěny a mohl bych tam bydlet), teď naprosto neuvěřitelná udírna, kterou chodí obdivovat široké daleké okolí. Na co/koho sáhne, je prostě k sežrání. Stejně jako můj táta.

Nastavuje laťku tak vysoko, že na ni ze svých sotva třiceti tak tak vidím, natož abych se odvažoval rozběhnout nebo skočit. Není to legrace, ale vím, že to nedělá proto, abychom ji přeskakovali, je to prostě jeho životní nutnost a to se mu odráží v tváři, v každém pohybu, v každém slově. Moc toho ten můj táta nenamluví, ale když mluví, většinou je radost ho poslouchat. Nikdo prostě nedokáže vysvětlit tak skvěle, jak vypadá převodovka nebo popisovat jak si jako teenager zavřel ucho do dveří vlastního auta.

Na některé lidi se prostě nemůžete zlobit, i když vám už popadesáté vyhodili figurku a se stoickým klidem obsazují domeček. Když jste náhodou jeho žena, hrajete s ním tuhle hru dál a dál. Když jste jeho syn, usmíváte se a přejete si být taky takhle v pohodě až vám bude pětapadesát. Díky za inspiraci, táto!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..