Progresivní ekonomika

Zase nám poskočil hrubáč. Pěkné. Ale jak ten růst udržet? Jako vždy je tu nějaký ten radikální koncept. Nevim, jestli to tady už bylo nebo ne, ale napadlo mě to, když jsem přemýšlel, jak zase budu platit daň z příjmů. Ne, že bych na to neměl, ale dát peníze státu mi přijde jako házení perel sviním.

Odložení daňové povinnosti se závazkem

Říkám tomu pracovně odložení daňové povinnosti se závazkem. Protože mám rád jednoduchá řešení složitých problémů, jádro celého radikálního konceptu je banální.

Představte si poplatníka, který má platit milion korun na dani z příjmů. Ministerstvu financí samozřejmě hladově svítí oči, protože nepřemýšlí jako podnikatel (uvažuje se tam převážně nad tím, jak udělat další díry do prázdné státní pokladny).
Mě, protože jako podnikatel přemýšlím (nebo si to alespoň rád namlouvám každý večer ve sprše), napadá, že by stát mohl na část daňové povinnosti, třeba na půl milionu korun (říkejme tomu padesát procent), poskytnout roční (případně delší) odklad.

Řeknete si možná, že to by byla paráda, ale od státu by to bylo stejně krátkozraké, jako je jeho chamtivost po celém milionu. Správná úvaha. Jednoduše proto, že s tou daní dopředu počítá a v rozpočtu už je dávno utracená. Rád bych použil slovo investovaná, ale můj stát mě posledních několik let nechává na pochybách. Takže odklad ano, ale …

Aby se stát nažral a poplatník zůstal celý

Protože stát by si musel někde půjčit, aby mohl utrácet, mohl by vytoužený odklad poskytnout pod podmínkou, že za rok (či více let) dostane svůj půlmilion, ale k němu ještě něco navrch. Rozumné se mi zdá, aby procento, které bude chtít stát po poplatníkovi, kterému v podstatě půjčí peníze, bylo na polovině (říkejme tomu padesát procent) sazby komerčních bank. Jinak by celá akce neměla smysl; poplatník by si totiž na daň mohl rovnou půjčit u banky. Stát by na krytí této půjčky mohl vydat dluhopisy — věřím tomu, že poptávka po nich by byla slušná (rating ČR je momentálně na snesitelné úrovni).

Legrační je, že dluhopisy by byly v podstatě kryté prací, takže případný kupec těchto cenných papírů by projevoval svou důvěru ve zlaté české ručičky.

Podnikatel by pak mohl půlmilion investovat (věřím, že lépe, než to dokáže stát) a za rok (či déle) vydělat ještě o kus větší balík, než kdyby si ten půlmilion musel půjčit u banky. Z většího zisku by opět mohl platit větší daň a tak pořád dokola.

Kde je háček?

Všechno se to pěkně čte, ale co když se poplatníkovi nebude v dalším období dařit? Napadá mě, že vklad státu do podnikání by se jednak dal pojistit a kromě toho by stát poskytoval tuto výhodu pouze poplatníkům, kteří v minulých letech vykazovali rostoucí trend v odvedené dani. Nebo by stát mohl jakkoli jinak (přiměřeným způsobem) zhodnotit rizika spojená s poskytnutím každého takového odkladu.

Pokud bychom se přiklonili k variantě pojištění (pojišťovnou v privátním vlastnictví), přenesly bychom hodnocení na mnohem pružnější subjekty, než je stát. Pojištění by mohl zaplatit poplatník daně, pokud by částka nepoložila celý radikální koncept na lopatky. Případně by mohl státu poskytnout přijatelně likvidní krytí, vzít si to půl na půl, a tak podobně.

Představivosti se meze nekladou, takže detailní návrh krytí rizika rád přenechám zkušeným finančníkům. Je ovšem třeba pamatovat na to, že příliš komplikovaný a tím pádem i zdlouhavý proces by mohl celou věc pohřbít, protože by v důsledku stál poplatníky majlant a od podání daňového přiznání do zaplacení by nestihl proběhnout.

Jedině elektronicky

Máme k tomu už dávno technické i legislativní prostředky, takže si to představuji plně elektronické. Když už poplatník podá daňové přiznání, elektronicky podá i žádost o odklad se závazkem. Všechna potřebná čísla se dají najít v přiznání, v povinných přílohách a v historii (kterou úřady elektronicky evidují). Dalším krokem by mělo být vydání stanoviska státem (maximálně do pěti minut) a poplatník by ještě ten den mohl kontaktovat pojišťovnu (opět elektronicky), dostal by návrh pojistné smlouvy (v tomto kroku bude s velkou pravděpodobností potřeba člověk, který vyhodnotí míru rizika), podepsal (elektronicky) a pojišťovna by informovala stát, že kryje riziko. Poplatník by zaplatil menší daň (nejlépe prostřednictvím elektronického bankovnictví).

Qui bono aneb utopický proslov

Mám rád řešení, která jsou výhodná jak pro jednotlivce, tak i pro skupiny, kterých je jednotlivec součástí. Snažím se tak žít. Předpokládám tedy, že kdyby se tento radikální koncept dal realizovat, prospělo by to celé ekonomice, jinak bych nad tím moc nepřemýšlel. Stát by neztratil ani korunu a podnikatelé by měli o něco lepší pozici k rozvoji v příštích letech. To v důsledku znamená, že by na tom stát velmi pravděpodobně ještě slušně vydělal a všem poplatníkům by se žilo o lépe.

Co teď s tím?

Určitě se nad tím pořádně zamyslím, abych se ujistil, že jsem nevymyslel paskvil, a pokud to nestáhnu z webu, pak předpokládám nadšené reakce.

Protože mé čtenářstvo jest doufejme kvalitně vzděláno (ačkoliv sám jsem tomu nikdy moc nedal), uvítám odkazy na historické prameny, abych měl odkud čerpat inspiraci pro další vylepšení radikálního konceptu. Očekávám také, že se bystrý čtenář zamyslí a doplní radikální koncept, jemuž chybí k dokonalosti zatím ještě pořádný kus, abychom mohli založit stranu nebo velmi silnou lobbystickou skupinu, která ho legislativně prosadí.

Pokud se to nepodaří, hlásím se jako ministr radikalizace do vlády Binárního Ládina.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..