Včera jsem vstal do prvního dne své dovolené, kterou jsem si vzal v podstatě jako studijní volno. Hned jsem sedl do auta a jel nechat přezout ze zimních na letní gumy. Když jsem viděl chlapce mlátit ostopéro do levého zadního kola metrovým kladivem, raději jsem se vzdálil a říkal si, že ten kluk přece ví, co dělá. Asi to věděl moc dobře, protože jsem měl za 20 minut přezuto a byl jsem hned o 450 korun lehčí.

Mezitím už mi kolega objednal oběd, u kterého jsme spekulovali o tom, jak velký by asi mohl být slon, aby ho ještě člověk přepral, když sloník zlobí. Představoval jsem si kolegu, jak se snaží nasadit sloníkovi dvojitého nelsona nebo kravatu, zatímco ho sloník zvedá chobotem do výšky za pásek u kalhot … Prostě, byla to legrace.

Také jsme se bavili o tom, že tygra ussurijského by nám nejspíš nedovolili lovit ani na té Sibiři a to zřejmě ani za flašku vodky. Panovala všeobecná shoda, že je to jen dobře, protože tak krásného zvířete by byla škoda.

Kromě lovu jsme rozebrali ještě zřejmé důvody, proč v safari nemají ve volném výběhu dostatek divokých šelem a tím pádem je tam možné shlédnout pouze stáda divokých koz.

Když už jsme u těch koz … no raději nic, tohle téma necháme na jindy.

Potom jsem byl doma, místo učení věšel prádlo, uklízel a samozřejmě pracoval (až zhruba do deseti večer). Na učení jsem se ani nepodíval, ale na cestu do Brna jsem si zabalil skripta, jako že snad zítra na ně dojde řada. Do toho ještě přišel nejmladší brácha s novinkou, kterou budu moct třeba prozradit někdy později. Kromě jeho nového tématu jsme probrali i dědičnost, rasové výherní strategie a evoluční teorii.

Bráchovo téma je natolik závažné, že teď bude doufám předmětem všech rodinných debat minimálně dva tři měsíce a mohlo by odvést pozornost od tragédie mého případného vyhození ze školy.

Na cestu do Brna jsem se chtěl vydat tak jako tak kolem půlnoci, protože to už bývá dálnice volná a cesta se dá zmáknout prakticky konstantní rychlostí kolem 130 km/h plus minus nějaký ten kilometr, nečekají tam tou dobou žádné stresující zácpy ani bouračky, prostě paráda.

Čtrnáct stupňů Celsia, skoro půlnoc a zářivý měsíc na pravoboku. Třeba právě ten měsíc byl důvodem, proč se srnka rozhodla přecházet dálnici D1 na čtrnáctém kilometru. Ten, kdo ji sejmul, asi strašně spěchal, protože tam ležela ještě v době, kdy jsem projížděl kolem. Abych byl přesný, přejel jsem přes mrtvolu prostředkem auta, protože v mé situaci se zrovna nedalo dělat nic jiného.

Pomalu jsem zastavil a zavolal (poprvé v životě) na tísňovou linku 112, abych jim vysvětlil, že to tělo tam prostě nemůže zůstat ležet jen tak. Kdyby ho někdo trefil kolem, byl by zřejmě sveden rovnou do svodidel. Smutný hlas mladé dámy mě ujistil, že se o celou záležitost postará noční hlídka.

Chtěl jsem jet dál, ale pak mi došlo, že než přijede úklidová četa, stejně tu srnku někdo trefí. Takže jsem způsobně hezky pomaličku zacouval těch pár stovek metrů, vylovil výstražný trojúhelník a čekal. Stejně jsem chtěl dnes udělat nějaké noční fotky z dálnice.

Po půlhodině mi došla trpělivost a také objem nasbíraného fotografického materiálu se mi jevil jako dostatečný. Po dalším telefonátu (ano, počítáte správně, byl to v mém životě již druhý) mě jiný smutný hlas přepojil na noční hlídku a ta skutečně za několik málo minut dorazila na místo s modrým majáčkem.

Policista si mě změřil a pronesl řeč o tom, jak mě klidně mohl někdo přejet, zatímco jsem skotačil kolem. Argumentoval jsem tím, že se mi to ještě nikdy nestalo, což mu evidentně nepřišlo zábavné, takže jsem musel přihodit silný argument, že se mohl zabít někdo jiný, kdybych tam se svým trojúhelníkem neskotačil. Potom vzal mrtvolu za nožku a odtáhl ji ke svodidlům (uvěřil jsem mu, že zavolá do kafilérie, aby si pro ni přijeli).

Ruce od krve si utřel do olověné trávy a bodře vysvětlil, že kdyby se mi třeba přejetím mrtvoly stalo něco s autem, stejně by to byla moje chyba, protože jsem měl přizpůsobit rychlost jízdy, abych stihl kdykoli zastavit. To bylo velmi poučné, takže jsem mu (i mladšímu kolegovi) poděkoval za účast a celou cestu do Brna přemýšlel o tom, jak pomalu by asi člověk mohl jet po dálnici, aby stihl zastavit u mrtvoly. A také o tom, jestli vlastně není podle evoluční teorie správné, když taková srnka zahyne, protože tak nepředá své geny a další generace (jiných rodičů) budou snad ušetřeny ošklivého překvapení z vlastních zubů a střev rozházených po dé jedničce v kaluži krve.

Nakonec už mě překvapilo jen to, že mě na 82. kilometru na předepsané osmdesátce předjíždí ve zúžení v pravém pruhu kamion a říkal jsem si, jak pomalu by asi musel jet, aby stačil zabrzdit třeba před náhodným dělníkem, který vyleze uprostřed noci rozespalý z unimo buňky a splete si cestu na záchod.