Už zase

Dobíhám na poslední chvíli, sedám do tramvaje (ano, jsme v Praze, takže to není šalina) a otevírám časopis.
“Kontrola jízdenek,” povídá padesátník s brýlemi a pleší.
Jsem pako, probíhá mi v tu chvíli hlavou, protože mám v kapse za tím účelem připravenou jízdenku.
“Promiňte, víte, já jsem si zapomněl cvaknout,” povídám.
“Aha, no tak to bude za 500,” na to plešatý pán.
“No, víte, je mi líto, ale nemám. Mám jen čtyři, nemůžete mi vypsat složenku?”
“Máte doklad?”
“Víte, eh … tedy … nemám žádný doklad,” pravím s úsměvem.
“To ale půjdeme na policii,” na to plešatý pán.
“Chápu,” pravím já a usmívám se ještě o něco víc, protože můj svět je velice růžový. Přestože jsem asi pako nebo co.
“Co ještě máte? Jízdenky? Stravenky … ?” povídá opatrně revizor.
“Nic nemám, jen tyhle čtyři stovky,” na to já a revizor si je bere. “A ještě tuhle jízdenku, kterou jsem si chtěl cvaknout.”

Co se stalo?” přistupuje k nám kolegyně revizorka, padesátnice s kulatými brýlemi.
“Nemá jízdenku, nemá peníze, nemá doklady,” odpovídá revizor. “Takže vystoupíme na Národní …”
“Tak to asi nepůjde, víte já bych potřeboval na I.P.Pavlova a potom na Pražského povstání a vy nemáte právo mě zadržet. A pán má moje čtyři stovky. Šlo by to na Pražského povstání?” ptám se velmi směle.
“Aha, no, tak na Pražského povstání,” na to pan revizor.

Cesta nám pěkně ubíhá, tak se ptám, aby řeč nestála: “Vy asi neumíte běhat tak rychle jako já, co?”
“Ha, ha …” tuhne pánovi úsměv. “Ale mám vaše čtyři stovky.”
“No, to je sice pravda, ale pořád kilo ušetřím,” na to já bezelstně.
“Eh, no …” tváří se pán, jako kdybychom vůbec nemluvili o sportu a to mě nutí se usmívat o něco víc.
“Nebojte se, utíkat nebudeme,” povídám já, abych ho uklidnil. “Kdyby vám bylo pětadvacet, rád si zasoutěžím, ale takhle to pro mě, nezlobte se, není výzva.”

Volám kamarádovi, se kterým se mám sejít, že bych potřeboval, aby na mě počkal za čtvrt hodiny na Pražského povstání o donesl mi tam stovku. Prý co mám za lubem. Tak povídám, že zaplatit pokutu, protože se nechci zdržovat návštěvou policie. Aha, aha, bude tam.

Vystupujeme na I.P.Pavlova a já se pomalou chůzí nechávám následovat. V metru si cvaknu lístek a cestou se na mě pán dívá, jako na zjevení: “Vy mi tu stovku vážně chcete dát?”
“Ale, no jistě, co jste čekal?”
“Odkud jste?”
“Z Orlických hor,” povídám a jsem na to náležitě pyšný.
“No, víte, Pražák už by dávno utíkal …”
“Myslím si, že to není o místě bydliště,” na to já.
“Asi máte pravdu, jste slušný člověk …”

Dojedeme do vestibulu a pan revizor skoro nesměle: “Víte, já musím být za deset minut na pojišťovně, já s vámi už dál nepojedu.”
“No, to mě ale mrzí, to nedostanete tu stovku.”
“Ale to se nedá nic dělat,” na to pan revizor.
“No jo, ale co teď já budu dělat?” ptám se bezelstně. “Jedu za kamarádem, ten na mě teď bude čekat a já nebudu mít ani na pivo, protože vy máte moje čtyři stovky. To mu nevysvětlím.”
“He, he … no, to asi ne.”
“Nechcete mi nechat alespoň na to pivo?” ptám se.
Dvě stovky mění zpět majitele.
“Jste vážně slušný člověk,” povídá revizor.
A vy pekelně zkorumpovaný, pomyslím si. “Přeji vám příjemný večer.”

Tento příběh ilustruje stav korupce mezi revizory MHD. Dialogy jsou samozřejmě lehce nepřesné, ale obsah naprosto odpovídá realitě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..