Auf Nimerwiedersehen süße Nonchalance

Začal jako malé dítě. Mateřské mléko, sunar, kašičky. Módní hadry ve formátu dupaček a převařených plen. To byly jeho první odrazové můstky k vrcholu. V teploučku, v tichoučku, pomaličku, polehoučku. Žádný stres.

Nebyl mu ještě ani rok a málem se zabil. Aby si mohl dobře a zblízka prohlédnout dno. A aby ukázal ostatním, že k němu nemusí mít vždycky daleko. Vystresoval sebe i okolí. A dal si to celé zase od začátku. Více teplíčka, více ticha, ještě o něco pomaleji. Zůstal jenom stres z regenerace tkání a ubyly centimetry výšky, které už nikdy nenabere. Zadarmo holt ani buňky nerostou.

Nasadil si brýle a vydal se do jeslí, školky i na základní školu. Párkrát dostal po čuni. No jistě. Drzé dítě se zápěstím tenkým jako násada ke koštěti a nulovým pudem sebezáchovy. Nic jiného se ani nedalo čekat. Dětská krutost dokázala zázraky. Naučil se nevšímat si jí a vystavěl pevnou zeď, s jejímiž kvalitami se odvážila soupeřit jen hrstka nejotrlejších. Zdokonaloval ji a postoupil o krůček výš. Mírný neklid, teplíčko když bylo potřeba, náruče blízkých se otevíraly na přání. Zadarmo dostal všechno co jen chtěl.

Prababička mu nosila kvalitní jídlo a šaty měl vždycky čisté. Sice občas sešívané, ale bez poskvrnky. Nulový pocit materiálního strádání ho přiblížil ještě o pár stupínků k vrcholu.

Potom se strhla mela událostí. Ve společnosti, v rodině, všude kolem. Částečně šly mimo něj, protože se zrovna zabýval sbíráním superlativů. Nejlepší byl jedním z nich. Ale neuměl si to užít, pořád byl ještě děcko. To co ještě neměl, bylo na dosah.

Od té doby se zastavil jen zřídkakdy. Znáte to. Jak ukážeš, že něco umíš, budeš to dělat celý život. Zmizel klid, zmizelo ticho, začal nepřetržitý boj o nejvyšší stupínky na bedně.

V patnácti byl tím vším unavený a občas se trošku flákal. Byl mezi elitou své vrstvy. Na její absolutní špičce. Výběr z výběru. Ale všichni měli najednou moc práce, bylo příliš mnoho beden, na které se dalo vystoupit za potlesku davů. Neměli na něj čas, protože už svoji bednu měl. Mysleli si možná, že to tím pro ně končí, že bude prosperovat sám od sebe.

Ani jemu nedošlo, že žije z minulosti a každý večer usíná na vadnoucích vavřínech. Typický produkt úspěchu z poloviny devadesátých. Stále nadprůměrně vysoko k vrcholku pyramidy. Tak vysoko, že mohl ještě zatraceně dlouho pozorovat vlaky ujíždějící za horizont. Vykašlal se na školu a zamával všem luxusním kupé.

Vzpomínky na klid pomalu zmizely, zůstalo jen pár nejvěrnějších přátel, teplo už nebylo bez práce a střecha nad hlavou byl luxus, který si dávno nemohl dovolit každý. Naštěstí nebyl mezi těmi, kteří by museli svádět boj o přístřeší, ale zadarmo nedostal nic. Porevoluční euforie se vytratila. Všichni, kteří chyběli u stolu, když se rozdávaly karty, najednou zjistili, že se musejí zatraceně otáčet, aby mohli zobat alespoň drobečky. Byl mezi nimi.

Uběhlo deset let, běhěm nichž si nesčetněkrát odřel ústa při pádech. Nasbíral za čtvrtinu času tolik zkušeností, co většina lidí nestihne za celý život. Nebyly vždycky jen příjemné a několikrát poznal jaké to je, když se krutost prožitého dá jen stěži vyjádřit slovy. Pochopil, že základem života je smíření se smrtí.

Málokdy si v klidu vydechl, ale teď stojí — šťastný a spokojený muž — téměř na vrcholku pyramidy. Má skoro všechno a kdyby mu sloužil zrak, v rozmazaných tečkách na obzoru by rozeznal staré vlaky. Dávno jsou pryč, ale už to není důležité. Na dosah jsou další. Zbrusu nové, rychlejší. Se skromnými kupátky pro čtyři a více osob. Tra la lá …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..