100:98. Odkoupeno, podtrženo a sečteno.

Nebyla by to Česká republika, kdyby nebyl denně zkorumpován alespoň jeden vlivný státní úředník, policista, či politik nejvyššího kalibru. Jestli jsou zkorumpováni pánové Melčák a Pohanka, vědí jen oni sami. Možná ještě Marek Dalík, Petr Tluchoř, Mirek Topolánek, … seznam nebude dlouhý.

Shodli se na tom, že situace, která tady trvá už sedm měsíců, nemůže pokračovat. Odejdou prý ze sněmovny, až dojde na lámání chleba. Říkají, že tolerance vlády není podpora. Fakticky je to ale jen hra se slovíčky, protože v tomto případě je odchod ze sněmovny zcela zřejmým gestem podpory čerstvě vzniklé vlády.

Právo versus povinnost

Člověk má svaté právo na změnu názoru. I na okamžitou změnu názoru několikrát za sebou. U dětí se to očekává tak nějak automaticky. Pubertální výrostci již obvykle vydrží u svých zásadních postojů déle (byť jsou stále snadno ovlivnitelní). Jedná-li se ale o poslance České republiky, tak ti by snad měli mít názory poněkud trvalejší.

Názorová stabilita je prakticky vzato povinností volených zástupců. Obzvláště tehdy, jedná-li se o zásadní státotvorné otázky. Alespoň do vzniku vlády by jim měla vydržet příslušnost k politickým stranám, za které byli zvoleni. Jenže ona tahle názorová stabilita je prakticky zadarmo. Nikdo vám nedá nic za to, že stojíte za svým. Alespoň ne hned. Za ocenění „Franto, tím jsi u mě získal obrovskou vážnost,“ si chleba nekoupíte.

Říkám si, co bych dělal, kdybych opravdu změnil názor. Snažil bych se využít situaci ve svůj prospěch? Dnes si myslím, že ne. Třeba bych se vzdal mandátu. Ideály mi vždycky byly blízké. Ovšem poslanec, který se vzdá mandátu, by momentálně skončil jako nedostatečně ambiciózní hlupák. Každý by se mu vysmál, takže by nebylo lehké to ustát a nedivím se slabým, že zůstávají.

Pracovní nasazení za nic

Jak asi víte, jsem pravicově orientovaný volič, takže by mi v žádném případě neměla vadit pravicová vláda. S přihlédnutím k výsledkům voleb bych měl asi také držet hubu a krok. Vždyť o nic nejde. Když už musíme mít demokracii, mějme tedy i vládu, kterou chtěla většina voličů.

Nejsem úplně spokojený, protože vláda bude mít svázané ruce dohodou se dvěma poslanci a prosazení čehokoli bude mít stejně pravděpodobně velmi těžké. Také proto, že utichly hlasy volající po změně volebního systému. Když je dohoda jasná, toto téma zcela zaniká. Přitom za tři roky může být situace podobná.

Říkám si, že tempo, v jakém postupoval premiér při sestavování vlády, promyšlenost jeho kroků a razance jednání, která proběhla na pozadí; tohle všechno by mohlo být nakažlivé. Kdyby všichni pravicoví poslanci a ostatní úředníci pracovali s takovým nasazením jaké tady předvedl premiér se svým týmem, měli by za čtyři roky svá křesla jistá a o změně ústavy by se nemuselo uvažovat.

Chtěl bych doufat, že to tak bude. Za ty dva miliony ročně, na které si přijde průměrný poslanec, by každý z nich mohl odvést kus zatraceně dobré práce. Uznávám, že to není moc, dva miliony ročně se dají vydělat i s menším nasazením. Proto až povede moje vláda zemi do zisku, budu první, kdo zvedne ruku pro zvyšování odměn na ministerských postech a celkově pro větší dotace státních úředníků. Zatím tu ale vidím olbřímí prostor pro snižování.

Lokální znecitlivění

Nevím, jestli to vnímáte stejně, Mám dojem, že lidé přestali během posledních měsíců sledovat politiku. Už je to nezajímá. Země byla lokálně znecitlivěna, protože všichni viděli, že i v provizoriu se dá žít. Teď bude na ministrech a poslancích, aby přitáhli pozornost i něčím jiným, než jen nebezpečně rychlou jízdou, podezřeními z korupce a přestupky proti dobrým mravům.

Vláda má v programu tuny reforem, které jsou velmi odvážné. Prosadit, naplánovat a realizovat každou z nich, bude samo o sobě velmi těžké a je to běh na více než tři roky. Pokud se to ale podaří zvládnout (byť s ústupky sociálnímu státu), bude to myslím dostatečný důvod, proč by se lidé mohli začít znovu zajímat o lokální politiku.

Dnešní poslední otázka je, zda to opravdu premiér a jeho parta nedělají jen pro rychle získané peníze. Jestli jim skutečně jde o stabilitu země. Zda všechna programová prohlášení nejsou jen prázdnými slovy. Jestli se chtějí zapsat do historie jako nejlépe vládnoucí tým nebo jen hrabat a potom zmizet ve víru unijní politiky. Chtějí, aby se na ně lidé dívali rádi a s úsměvem nebo budou mít za tři roky potřebu zmizet někde hodně daleko?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..